Mama blog

Děti jsou dar. Někdy je ale trochu těžší si tuto myšlenku připomínat. Třeba ve tři ráno, kdy jste už potřetí vzhůru, a to jste šla spát v jednu. Nebo v dalších hodinách, kdy si noční vstávačku do šesti do rána ještě čtyřikrát zopakujete.

Je to tady. Vaše miminko dnes poprvé ochutná něco jiného než mléko. První příkrmy jsou tak trochu alchymie, a věřte mi, že ačkoli jste až dosud byla zcela nad věcí, síle příkrmů propadnete. Tahle nová etapa v životě vašeho děťátka vás totiž rozhodně nenechá v klidu.

Už pár týdnů to u nás doma probíhá dost divoce. Naše „náročné“ miminko totiž zažívá další životní nepříjemnost a my trpíme s ním. Zatímco s první dcerou jsem všemi preventivními kontrolami u lékařů proplula s lehkostí a bez jakýchkoli nutných omezení, naše druhorozená takové štěstí nemá. Na kontrole na ortopedii se totiž ukázalo, že jedna kyčelní jamka se Sofii nevyvíjí správně, a lékař jí předepsal Frejkovu peřinku. A tak nám doma hned poté, co jsme peřinku nasadili, nastalo takové malé osobní peklíčko.

Moje máma vždycky říkala, že nejlepší by bylo mít jeden a půl dítěte. Jedno je totiž málo a dvě už moc. Je pravda, že já jsem hlavně během puberty rozhodně našim vydala ne za tu půlku, ale minimálně za tři další děti. Do puberty je u nás sice ještě dost daleko, ale i tak si občas na mámina slova vzpomenu. Někdy mám totiž pocit, že bych potřebovala mít alespoň čtyři ruce, abych zvládla všechno tak, jak bych potřebovala.

Každá máma ví, že plánovat víc akcí na jeden den zavání v lepším případě lehkým stresem, v tom horším pak pořádným průšvihem. Přesto jsme nepoučitelné a pokoušíme se o to stále znovu a znovu. Skloubit co nejvíce povinností do jednoho termínu je totiž lákavé. Výsledkem je ale často den, který byste nejraději z paměti vymazaly.

V životě člověka je spousta poprvé. A školka je jedním z nich. Velký krok v životě malého človíčka, který znamená příchod prvních povinností. A také jisté oddělení od životní jistoty – mámy, která dosud byla pevným pilířem a každodenní jistotou.

Sofie dneska spala neuvěřitelně dobře, v noci jsem k ní vstávala jen čtyřikrát, a já se ráno probouzím s pocitem, že prostě už bude (musí být) dobře. Zuby sice stále ještě nevylezly a Sofi slintá jako bernardýn, ale nálada na palubě je značně optimističtější než v předchozích dnech.  Všichni se cítíme dobře, my dospělí dokonce začínáme vnímat náznak vracejícího se čichu. Hurá! Dnešní Butter chicken k obědu nabere ten správný rozměr!

Pomaličku se chýlíme ke konci izolace a najít něco, co nás ještě může na delší chvíli zabavit, je čím dál těžší. 

Zatímco nám všem je lépe, nejmladší člen rodiny se stále trápí. U Sofinky na to bohužel mají vliv i první klubající se zoubky. 

Je mi hůř a dětem líp. Ideální kombinace.

Je to tady. Jsme pozitivní. A to doslova. 

Taky znáte tu frázi: „Jedno dítě – žádné dítě?“ Tak ta nabírá při návštěvě pediatra úplně nový rozměr. Navíc, máte-li jako já starší dítko, které se doktorů až nepředstavitelně bojí. Nevadí. Dneska to zvládneme. Doktora máme přes půl Prahy, a tak jsem, v zájmu zachování duševních sil a hlavně co největší časové úspory, spojila Sofinčinu kontrolu v šesti týdnech s Míniným očkováním. Nápad to byl bezesporu dobrý. Jen samotná realizace už trochu pokulhávala.