Den 5. aneb Den na houby
Dnešní noc byla opět prakticky beze spánku. Sofi plakala, plakala a plakala. Nepomohl ani Nurofen, ani gel na zoubky, chladivé kousátko, nošení, houpání, zavinutí, usínání v naší posteli… Noc byla zkrátka za trest.
V podobném duchu vlastně pokračuje celý den. Dopoledne Sofi zabere po dlouhém uspávání sotva na čtyřicet minut a odpoledne to korunuje oblíbenou třicetiminutovkou. Den je k uzoufání dlouhý. Uplakaná ségra už navíc začíná vadit Míně, která začíná taky nasazovat. Perfektní, tak to máme dvojitě. Muž vypadá, že už mu brzy rupnou nervy, v tomhle cirkusu se totiž ještě pokouší pracovat.
K večeru už se nesnažím ani o žádný program. Prostě starší posadím k televizi a pustím jí film. Sice asi na pátý pokus (tohle nechci, to se mi nelíbí, tuhle holčičku nemám ráda,…), ale nakonec to klapne a alespoň na hodinu (déle u toho nevydrží), mám vystaráno. Uvelebím se se Sofií na gauči pod dekou a tulíme se. Stále je hodně ukňouraná, ale zdá se, že je jí alespoň trochu lépe. Alespoň už se na nás zase usmívá.
Před večerním koupáním Mína tenhle „super“ den korunuje tím, že mi v nestřeženém okamžiku uzme pěnu a polovinu láhve vyklopí do napouštějící se vany. Vzhledem k tomu, že v tu chvíli chystám v ložnici postýlku, zjistím rozsah škody až tehdy, když se z vany valí hustá pěnová oblaka a přetékají až do půlky koupelny.
Večerní uspávání jde ale na dnešní mizerný den skvěle. Sofinka usíná prakticky hned, co jí uložím do postýlky, a Mína vytuhne během dalších 15 minut. Když se s mužem potkáme v kuchyni, nemáme už ani chuť si cokoli říkat. Každý si zalezeme do jiné místnosti a užíváme samotu a ticho. Nejsem si úplně jistá, jestli covid posílí náš vztah. Naše nervy ale zocelí dost.
Den 6. aneb Den pošty a princezen
V izolaci hledáte jakékoli rozptýlení, které váš den zpříjemní. Dneska to pro nás, ale hlavně pro Mínu, byla pošta a další nákup, který nám kurýr v asi deseti taškách vyskládal před dveře. Mína byla nadšená. Obrnila jsem se trpělivostí a nechala ji nákup vybalit samotnou. Překvapivě to odnesl jen jeden jogurt, který Míně spadl na zem a rozkřápl se. Celé to zabralo dobrou hodinku času. A jak víme už z předchozích dní, každá ukrojená hodina dobrá.
Radost nám udělala i pošta. Bezkontaktně nám dorazily objednané balíčky, a tak jsme měli dnes další zpestření. Přišly nové fixy na kamínky (jen problém, že nemáme aktuálně doma ani jeden šutr), omalovánky, škrabací obrázky a paruka Lociky. Mínině transformaci v princeznu tedy již nebrání nic. A tak se okamžitě narvala do Elsiných šatů, pod ně naskládala tři sukně a nadšeně se prohlížela v zrcadle.
Paruka je parádní a musím přiznat, že má dětská dušička ukrytá hodně hluboko pod tou dospěláckou taky radostí plesala. Když jsem byla malá já, byla vrcholem zacuchaná paruka ze zbytků chemlonu nebo punčocháče na hlavě. Za takovou paruku s copem až na zem bych tehdy dala cokoli. Mínu tahle historka zaujala a slíbila mi, že až vyroste a bude pracovat, taky mi koupí vlasy. Až táááákhle nahoru je prý budu mít. Super, na to si počkám.
A tak si dnes hrajeme na princezny. A taky na kurýra rozvážejícího nákup. A pak taky s modelínou. Bez té už by se žádný den neobešel. Strašně nám chybí procházky a závistivě z okna pozorujeme děti od sousedů vesele pobíhající po parku. Jsme zvyklé chodit na procházky pravidelně každý den, a tak máme doma už opravdu dlouhou chvíli.
Večerní program opět zachraňuje film a u toho tolik milovaná modelína. Sofinka má poměrně dobrou náladu, hraje si, brouká, ale běda, když ji někde položím samotnou. Pak okamžitě spustí takový řev, že ji musí slyšet i sousedi tři patra nad námi. Už před covidem byla neodložitelná. Po něm už asi nevydrží samotná nikdy...