Den jako korálek

9 minut čtení

Den jako korálek

9 minut čtení
29.03.2021

Každá máma ví, že plánovat víc akcí na jeden den zavání v lepším případě lehkým stresem, v tom horším pak pořádným průšvihem. Přesto jsme nepoučitelné a pokoušíme se o to stále znovu a znovu. Skloubit co nejvíce povinností do jednoho termínu je totiž lákavé. Výsledkem je ale často den, který byste nejraději z paměti vymazaly.

U nás byl takový den jako korálek zrovna dneska. Sešel se nám totiž druhý den školky a zubař. Obojí je pro naši Mínu velká věc. Doktorů se velmi bojí a ve školce se zatím ještě nestihla plně adaptovat. Nevadí, to zvládneme. Mínka bude ve školce jen do 11, pak ji se Sofi vyzvedneme, doma se převlékneme, pořádně vyčistíme zuby, muž nás vyzvedne a vyrazíme k zubaři. Na oběd jsme doma. Ideální.

Dokonalý plán má ale vážnou trhlinu. Dítě. Respektive dvě děti. S nimi totiž není nikdy nic takové, jaké jste si to naplánovali. A tak náš skvělý timing vzal za své už ve školce, kterou Mína odmítala opustit předčasně. Po dlouhém vysvětlování se konečně nechala přemluvit a mohly jsme se vydat na cestu domů.

mamablog den jako koralek

Ale ouha, druhý zádrhel. Do školky chodíme totiž kolem areálu, ve kterém se opravují helikoptéry. A zrovna policie zastavuje dopravu, otevírají se vrata a čeká se na příjezd nového stroje. Takže stojíme taky. Dítě vrostlé do země, oči navrch hlavy – to prostě musí vidět! Super. Po deseti minutách se konečně dočkáme. Traktor přitáhne na valníku obrovskou helikoptéru, ta vjede do areálu, vrata se zavřou a policie opět uvolní dopravu. Hezký zážitek pro malého človíčka, bohužel v úplně blbý den a v ještě blbější čas. Honem domů, máme 20 minut na to připravit se k zubaři. Navíc nejmladší člen rodiny se začíná hlásit o jídlo, musím tedy ještě stihnout nakojit.

Jsme doma, rychle svléknout, umýt ruce, přebalit miminko, dát čůrat starší, vyčistit zuby. Hurá, jdu kojit. Mína vesele poskakuje po bytě. V tom si všimne na kuchyňské lince dvou nových kartáčků, které jsem jí dnes koupila. „Hurá, kartáčky!“ zaraduje se a v radosti si během pikosekundy nešťastným švihnutím vráží ostrý roh obalu do oka. Řev. Odtrhávám miminko – řev – a letím ke starší. Řev, řev, řev, odmítá oko otevřít. Do tohoto stavu přijíždí muž, který už mezi dveřmi vypadá, že by se nejraději zase na podpatku otočil a rychle utekl. Po pěti minutách přesvědčíme Mínu, že musí očičko otevřít a podívat se na nás. Hysterie. Oko bolí a je škrábnuté. Nadávám, jímá mě zoufalství a bezmoc. 10 minut do zubaře, cesta trvá 13. Vykapeme očičko, utišíme, miminku vrazím dudlík a jedeme. Po zubaři tedy rovnou na oční.

mamablog den jako koralek zubar

U zubaře jsme s deseti minutovým zpožděním. Mínka, už klidná, spolupracuje. Hurá. Ukáže zuby, nechá si vše krásně prosvítit a prohlédnout zrcátkem. Zoubek, který jsme potřebovali zkontrolovat kvůli úrazu, doktorka nechává. Ačkoli mění barvu, trhat se nebude, je potřeba, aby zůstal v puse co nejdéle. Mína za odměnu dostává balónek vytvořený z nafouknuté lékařské rukavice, já za odměnu zaplatím 300 Kč (protože covid) a miminko konečně dostává v klidu mléko. Muž zatím googlí nejbližší oční, ačkoli Mína tvrdí, že už ji to nebolí.

Oční ordinace je asi 400 metrů od nás, ordinují až do večera. Prima. Přesouváme se s oběma dětmi tam. Čekáme chvíli, ačkoli je čekárna celkem plná, děti s úrazem berou přednostně i před objednanými pacienty. Jelikož Mína lépe spolupracuje se mnou, nechávám muže se spícím miminkem a jdu s Mínou dovnitř. Zmínila jsem se už, že naše dítě nesnáší doktory a šíleně se bojí? S Jasmínkou musíme před každou prohlídkou u doktora dlouho pracovat, připravovat ji na ni a vše podrobně vysvětlovat. Pak je celkem v pohodě a vše zvládne. Jenomže na to v tuhle chvíli jaksi nebyl čas. Takže se dcera zasekne hned ve dveřích, chytí se futer a odmítá jít dovnitř. Dvě nekonečné minuty, kdy na nás zírá celá čekárna i ordinace. Jsme uvnitř. Anamnéza – vyplňování papírů, Mína se zatím uklidňuje.

mamablog den jako koralek lekar

Začínám podléhat naději, že to nebude tak zlé. Bude. V momentě, kdy se k ní paní doktorka přiblíží mi dochází, že jsem byla bláhová. Zase. Happy end se nekoná, následuje hysterie, slzy, řev, nudle, vzpouzení. Ať dělám, co dělám, nic nepomáhá. Po době, která se mi zdála nekonečná (a věřím, že doktorce taky), Mína vyčerpaně poleví a podaří se oko vyšetřit. Ačkoliv škrábnutí vypadá ošklivě, rohovka není poškozená. Dostáváme antibiotické kapky a do týdne by mělo být vše v pořádku. Žádná speciální opatření dělat nemusíme a není třeba ani přijít na kontrolu (ani se nedivím). Honem pryč.

Jedeme domů. Jsou dvě hodiny odpoledne, oběd, na který jsme měli být doma, řešíme po cestě mekáčem. Tohle je totiž krize. A v krizi se na bio jídla nehraje. Jsme doma. Muž odjíždí zpátky do práce a já se rozhodnu vzít holky ven, aby nám den lépe utekl. Mína si bere kolo, aby se na něm zhruba o 200 metrů dál vybourala a rozbila si koleno. Takže se vracíme. V náručí držím Mínu, kolo a před sebou strkám kočár. V příštím životě chci být chobotnice.

mamablog den jako koralek kolo

Doma ošetříme odřeninu a já jdu chystat svačinu. V rámci zachování duševního zdraví usazuju dítě na gauč a pouštím pohádky. Snad do večera přežijeme. Obě. Vlastně všechny tři. K večeři si dáme oběd a místo vany (s dnešním štěstím se v ní akorát utopí) je jen sprcha. Do postele jdou obě děti už v sedm. „A ploč už jdu spát?“ zeptá se Mína nevinně. Nádech, výdech…

sdílet na facebooku

Líbí se Vám tento článek?

Pokud chcete dostávat newsletter s výběrem témat podle Vašich zájmů, stačí si ve Vašem profilu vyplnit preference.

Registrace