Den 9. aneb Den naděje
Dopoledne vládne opravdová pohoda. Sofinka dvě hodiny prospí v kočárku na terase a Mínka si sama hraje s modelínou. Já mám konečně trochu času na práci, kterou jsem až doteď doháněla po nocích, když holčičky spaly.
Po obědě jdeme na terasu – nádherně svítí sluníčko a teplota se šplhá až k 15 stupňům. Mína si hraje na svém maličkém pískovišti, ze kterého poctivě sype všechen písek ven, a my se Sofi nastavujeme tvář krásně šimrajícím slunečním paprskům a pozorujeme poletující ptáčky, kterým pravidelně sypeme slunečnice.
Odpoledne, když Sofie spí, vytáhneme s Mínou prstové barvy a malujeme. Nebo spíš jen tak plácáme barvu – o malování v případě naší milovnici abstrakce zatím nemůže být moc řeč. Všechny popatlané papíry, na kterých je dvoucentimetrová vrstva barvy, mě pak Mína nutí sušit a dávat večer na topení Ježíškovi, aby prý příští rok zase donesl pěkné dárky. Každý večer tak musíme myslet na to, abychom všechny papíry, které tam přes den Mína nastrká (a že do topení vsouvá i dvoucentimetrové odstřižky), vyndali a uklidili. Ráno má pak radost, že si je Ježíšek odnesl, a s chutí se pouští do další tvorby. Začarovaný kruh.
Večer si s mužem sedáme k počítači a vybíráme vybavení do bytu, které nám ještě chybí. Během jednoho večera zvládneme pořídit všechna světla, obklad do kuchyně, zahradní houpačku, gril i posezení na terasu. Vybrali jsme také klouzačku (pochopitelně s ohledem na důrazné přání budoucí majitelky herního ostrůvku – růžovou) a rozhodli o velikosti a umístění dřevěného pískoviště. Jak by řekla Mína – dobrá práce!
Den 10. aneb Svítání na konec izolace
Je to tady. Dneska nám končí izolace. Teoreticky. Protože ačkoli uběhlo 10 dní a my už jsme všichni bez příznaků, je sobota. A tak nás nemůžou naši praktici z izolace uvolnit. Dál tedy sedíme doma a vyhlížíme pondělí.
Dopoledne strávíme v budoucím dětském pokoji (teď už značně protříděném), kde muž rozložil Mínce duplo vláčky. Mína na vláčky moc není, ale jednou za čas udělá tátovi radost a hraje si s ním. To s ním je v tomhle případě pravda. Mína totiž dostala už asi pět velkých krabic vlaků, mostů, přejezdů, tankovacích stanic a podobně. To je zkrátka tak, když si tatínek plní své dětské dny.
A tak muž staví a staví, buduje strategicky železnici plnou výhybek, kde se křižují vlaky přesně na vteřinu, a Mína kouká a občas do vláčku posadí tu zvířátko, tu Annu, Elsu nebo Olafa. Sofinka si taky hraje. Duplo dinosaurus už leží celý oslintaný na koberci a malý dravec právě útočí na hrocha, který po chvíli následuje krokodýlův osud.
Odpoledne se s Mínkou rozhodneme oslavit konec izolace společnou koupelí se spoustou pěny, kam si vezmeme kelímek Magnum a celý ho spolu zboucháme. Hodinu a půl, kterou Sofinka prospí na terase v kočárku, strávíme zpíváním (pardon sousedi), povídáním, mlsáním a hraním se zvířátky. Sice se kromě pěny koupeme taky v mém tělovém peelingu, který Mína bez mého vědomí přidala do vany, ale bylo to moc fajn. Mína tyhle chvíle, kdy jsme doopravdy spolu jen my dvě, miluje.
A tak jsme si plánovaly, co všechno podnikneme, až tohle coronavirové šílenství skončí. Že půjdeme do cukrárny na dort, půjdeme spolu poprvé do kina, kde si koupíme barevný popcorn, půjdeme do ZOO a do bazénu. Úplně jsem cítila, jak se mi po těch deseti dnech vlévá do žil optimismus. Ten mi vydržel přesně do chvíle, kdy jsem se nahýbala do vany, abych vyndala Mínu. V zádech mi něco luplo a já už se nenarovnala. Zbytek odpoledne a večera jsem proskučela v bolestech.
Když jsem si pak večer protahovala záda na všech čtyřech, přiběhla ke mně z nenadání Mína a na záda mi skočila. Myslela, že máma dělá koně a bude rodeo. No, bylo, ale jiné. Já řvala bolestí, Mína leknutím, do toho se rozeřvala Sofie a muž, který přiletěl vyděšený do obýváku prohlásil, že by po téhle izolaci potřeboval ještě jednu, bez nás, aby si spravil pocuchané nervy.
Je deset večer, děti spí a my sedíme na gauči a pijeme víno, Muž mi masíruje záda a oba myslíme na totéž. Že jsme zvládli další výzvu, kterou nám život připravil do cesty. Sice jen desetidenní, ale občas vydala za měsíc. A že jsme to ustáli celkem dobře. A že i po těch deseti dnech tu teď spolu sedíme a chceme být spolu.