Když máte dítě, které nespí, je to, ruku na srdce, fakt děs. Když máte dvě děti, z nichž ani jedno nespí celou noc, je to na mašli. A o to hůř pak posloucháte pochvalné ódy kamarádek, jejichž děti spinkají spořádaně celou noc a ideálně ještě ve svých postýlkách v pokojíčku.

Já vstávám k miminku několikrát za noc, občas máme i malou noční party, kdy třeba dvě hodiny nespí vůbec a chce si povídat. Vzhledem k tomu, že její povídání připomíná halekání strýce Pepina z Postřižin, musíme rychle pryč z ložnice, aby nevzbudila zbytek rodiny. A tak si pak v obýváku užíváme svou noční jízdu, která končí většinou až nad ránem.

Když náhodou v mezičase zalehnu do postele, obtočí se kolem mě jako liána starší dcera. Ano, naše tříletá ještě stále spí s námi v ložnici, a ačkoli má vlastní postýlku hned vedle té mé, stejně je většinu noci nasáčkovaná na mé posteli.

A tak mám v průběhu noci kolem krku v lepším případě její ruce, v tom horším nohy. Naše dítě je totiž neskutečný cestovatel, který zvládne během deseti vteřin v nejhlubším spánku procestovat celou postel, a pokud ji včas nechytíte, tak z ní i vypadnout na zem. 

Je zvláštní, že my mámy ještě stále neztrácíme naději. Naději na to, že bude líp. Jednou. Že i my se dočkáme a vyspíme se. Alespoň jednu jedinou noc. Vidíte, jak se naše touhy a cíle mění? Všechny boty světa bychom vyměnily za jednu klidnou noc.

Když máte první dítě nespavce, věříte tomu, že druhé bude jiné. Ale ono to většinou dopadne stejně. A tak si vaši nespavci během noci střídají štafetový kolík a vy v noci vlajete od postýlky k postýlce a první věc, kterou ráno nedočkavě zapínáte, je kávovar. Protože bez kafe byste nepřežila.

Ale pořád věříte, že se to jednou zlomí. Musí. A ono jo. Jen to nepřijde tak rychle, jak jste doufala. Děti jsou totiž různé, a zatímco u některých je to fakt jenom období, u jiných je to prostě fakt. Narodily se jako nespavci. Když jsem si v Jasmínčině půlroce stěžovala pediatrovi, že prostě v noci nespí a pořád se budí, uklidnil mě slovy: „To víte, jsou i děti, které nespí. Ale ono se to pak srovná. Zhruba kolem pěti let.“

A tak jsme si zvykli. Nic jiného nám ostatně ani nezbylo. A u Sofie je to stejné. Už nehledám chyby, které nejsou. Už neprobírám do detailu uplynulý den, abych zjistila, který zážitek ji mohl natolik rozrušit, že kvůli němu nespí. Už si nepíšu všechna zkonzumovaná jídla, abych zjistila, jestli náhodou některá surovina nemůže onu nespavost způsobovat.

Beru to jako fakt. Mám děti nespavce a raduju se z každé noci, kdy mám možnost spát v kuse déle než dvě hodiny. Ale jednou, jednou se to zlomí a my prospíme celou noc. A každý ve své posteli, pod svojí vlastní dekou. Ještě jsem tu víru neztratila!