Deník z izolace #1

7 minut čtení

Deník z izolace #1

7 minut čtení
01.02.2021

Je to tady. Jsme pozitivní. A to doslova. 

Den 1. aneb Den testovací

Jak se totiž poslední rok ukazuje, covid nechodí po horách, ale po lidech. A tak jsme se dneska probudili do dne, kdy na nás ten černý Petr vyšel taky. Tupá bolest na plicích, rýma a zvýšená teplota nás s mužem zaskočily už včera večer. Přes noc jsem ještě tajně doufala, že to bude jen obyčejná viróza. Když ale muž ráno prohlásil, že ztratil čich, bylo mi jasné, že jsme v háji. Nebo spíš v karanténě. Kašlat a kýchat navíc začaly i holky.

Během dopoledne jsme obvolali naše doktory i pediatra holčiček a nechali si vystavit žádanku na PCR test. Zarezervovali jsme si termín na drive in hned po obědě a doufali, že to obě holky zvládnou, pokud možno, co nejvíc v klidu. Míně jsou tři roky, Sofince jen pět měsíců, takže nám bylo jasné, že nic příjemného to pro ně nebude.

Ačkoli jsme starší dceru doma připravovali, povídali si o pánech, kteří budou vypadat jako kosmonauti a ukazovali si, jak bude test probíhat, když přišlo na akci, Mína samozřejmě odmítla spolupracovat. Nezbylo než ji pevně přidržet. V tom nám, přiznávám, notně pomohla autosedačka. Během dvou vteřin bylo hotovo, ale Mína toto příkoří dál prožívala ještě další dvě hodiny, během nichž úpěnlivě štkala pokaždé, když si na test vzpomněla.

Sofinka vše nesla o poznání lépe. V klidu spala, a tak ji špejle v nose spíš jen pořádně naštvala, protože jí přetrhla spánek. Za minutku až ale opět upadla do limbu a nevěděla, že se cokoli stalo. Tak teď už jen čekat, výsledky budou zítra.

Doma jsme pak obvolali naše kontakty a informovali jsme školku. Zrušit jsem musela taky všechny doktory, kam jsem byla s dcerkami objednaná. Bohužel se s touto vlnou svezla i kontrola kyčlí, které jsem se už nemohla dočkat, ale co se dá dělat. Jít tam nemůžeme.

Na tomhle všem mě překvapil jeden fakt, ať jsme zavolali kamkoli, všude byli velmi rádi, že informujeme. Ochotně nás přeobjednali (všichni lékaři nás objednali shodně až další týden po skončení izolace) a děkovali, že k věci přistupujeme zodpovědně.

Až po všech těchto telefonech na mě dolehla síla situace. Všichni jsme nemocní a nemáme jistotu, jak bude nemoc probíhat. Nejvíc se samozřejmě bojíme o holčičky, ale věříme, že budeme mít štěstí na lehký průběh.

Odpoledne i večer pak probíhají relativně v klidu a užíváme si rodinnou pohodu. Jak dlouho nám to v izolaci vydrží, je otázka. Ale to ukážou následující dny. Mína staví s mužem vláčky a je překvapivě hodná. Sofinka má taky relativně dobrou náladu. Obě holky jsou na tom zdravotně celkem dobře, jen Sofi bolí bříško a obě kýchají a trochu kašlou. S mužem se přesvědčujeme, že to bude dobrý. Karanténa bude v našem 3kk dlouhá, ale to zvládneme.

 

Den 2. aneb Den modelíny

Je dopoledne a my stále nevíme výsledky včerejšího testu. Vzhledem k tomu, že mi začíná být hůř, tuším, jak to asi dopadne. Stále ale doufám, že alespoň holky budou negativní. Po prvním pípnutí SMS s výsledkem Jasmínky je mi jasné, že jsem doufala zbytečně. A pak to jde jedna za druhou. Pozitivní, pozitivní, pozitivní, pozitivní. BUM. Všichni. I nejmenší.

Hned po tom, co obvoláme s výsledkem všechny doktory a školku, začínáme rozvíjet strategii na to, jak covid a karanténu co nejlépe zvládnout. V rámci zabavení Míny obětuju jeden z dárků, který pro ni mám schovaný k svátku.

Modelínové kadeřnictví. Malým postavičkám na kadeřnickém křesle se páčkou vytlačuje modelína z hlavy či tváře, a děti je pak můžou holit, stříhat, nejrůzněji česat a zdobit. Super nápad. Jasmínka u toho vydrží tři hodiny a je nadšená. Potřebuje jen minimální asistenci, jinak zvládá hru sama. Večer je modelína sice všude, kousky modelínových knírků najdu dokonce i v posteli, ale za ty tři hodiny klidu to rozhodně stálo.

Sofinka dnešní den nenese nejlépe. Evidentně jí není dobře, a tak se vyžaduje extrémní pozornosti. Snažíme se jí co nejvíce ulevit, ale stejně je podrážděná a plačtivá. Kašle, kýchá a přes den skoro nespí. Po večerním kojení se jí navíc udělá zle a hodí takovou šavli, že nahodí nejen sebe, mě, postýlku a postel, ale taky rolety na okně. Super.

Během večera se mi dělá hůř. Tlak a bolest na hrudníku sílí, spouští se mi taky šílená rýma. Když si jdu pak namazat ruce krémem, zjistím, že jsem ztratila čich. Začíná mě bolet tělo a celkově se cítím jako vymačkaný citrón. Dává se do mě zimnice, bolí mě ruce, nohy a hrudník. Muž je na tom o kus lépe, ale také si stěžuje na bolest na hrudi.

V noci vstávám k Sofi skoro každou hodinu. Je nevrlá, nemůže pořádně spát, bolí ji bříško a pravděpodobně i zuby. Chce se nosit. Mně se naopak chce spát strašně moc, a když nakonec totálně odpadnu tak, že mě nevzbudí ani vřískající Sofi, přebírá štafetu u postýlky muž. Uvidíme, co nám připraví zítřek.

sdílet na facebooku

Líbí se Vám tento článek?

Pokud chcete dostávat newsletter s výběrem témat podle Vašich zájmů, stačí si ve Vašem profilu vyplnit preference.

Registrace