Den 7. aneb Den třídění

Je nám všem už dobře (Sofince zůstává průjem a bolest zubů, nám absence čichu), a tak začínáme mít dlouhou chvíli. Dnešní dopoledne, kdy Sofi k mé velké radosti zvládla spát dvě hodiny, jsme proto strávily s Mínkou úklidem v budoucím dětském pokoji, toho času skladišti. Nápad to byl dobrý, ale bohužel nedomyšlený.

Naše dítě je milovník všech věcí. A tak, ať jsem vzala do ruky cokoli s tím, že to vyhodíme, protože to máme v krabici už skoro půl roku a ani jednou jsme si na to nevzpomněli, Mína propukla v pláč a úpěnlivě prosila, že si to chce nechat. Rozbitá hračka, keramické figurky, nepotřebné kabely a nabíječky, zkrátka všechno, co se vám za pár let doma nahromadí a vy nikdy nemáte čas to protřídit.

Když tato její reakce vygradovala i u starých účtenek, které odmítala vyhodit se slovy: „Ale to se, mami, může hodit!“ a ostentativně si je narvala pod tričko a utekla s nimi pod stůl, vzdala jsem to. Počkám, až usne, a návdavkem jí projedu a protřídím i hračky. Co oči nevidí…

I tak nám touhle činností dopoledne hezky uteče. Sofinka se vyspí do růžova, a tak je s ní v poledne legrace. S chutí zbaští k obědu brokolici, a pak si dokonce vydrží asi deset minut sama hrát na dece. Víc nedá, ale i to, že si bez řevu dojdu na záchod, považuju za vítězství. Pyrrhovo, ale co nadělám.

Zbytek dne probíhá až v podezřelém klidu. Mína je hodná, a dokonce si i sama hraje, Sofie neřve, a i odpoledne krásně spí. S Mínkou malujeme vodovkami a prstovými barvičkami – i když v jejím podání je to prakticky jen o tom nanést co nejvíce barvy na ruce a předloktí a plácat je o papír. Když se pokouším její výtvarný projev mírně korigovat tak, aby nám alespoň nějaký výtvor vznikl, nedá se.

Abstrakce je abstrakce a na ťupkání bodlin na namalovaného ježka mi kašle. Po divoké barevné jízdě společně vyplníme ještě pár úkolů v sešitku pro tříleté, zopakujeme počítání do deseti a barvy. Ty Míně nikdy nedělaly problém, ale v posledních měsících si, bůhví proč, začala plést modrou a zelenou.

I koupání proběhne bez větších dramat. Holky se koupou spolu, Mína nevymrzuje, že chce vanu pro sebe, Sofie nepláče u masáže a cvičení kyčlí, prostě pohoda. Vše se nám samozřejmě jako bumerang vrátí v noci, kdy se Sofi budí co hodinu a ve tři ráno si chce povídat a vypadá, že spát už dneska nebude vůbec. Navíc se kroutí a bolí ji bříško, evidentně ta brokolice k obědu nebyla nejlepší volba. Nosím ji v klubíčku a asi po hodince to konečně vzdá a usne. O půl šesté už ale opět hlásí nástup a začátek nového dne.

Den 8. aneb Den velké únavy

Nevím, jestli mě dohnal covid nebo noční toulky bytem s uječeným miminkem, ale už ráno se vzbudím s pocitem, že dnešní den zkrátka nemůžu přežít. Je mi špatně od žaludku, klepou se mi ruce, cuká mi oko a hlava mě bolí tak, jako kdybych do rána roztáčela koktejly někde v baru. Je půl šesté, muž i starší dcerka ještě spí, a tak se se Sofinkou přesouváme do obýváku, kde si najedená, přebalená a převléknutá hraje na dece.

Zní to krásně. V reálu to vypadá tak, že s ní ležím na zemi a v posledním tažení třepu hračkami, Sofie hlasitě brouká (čti řve jako Pepin), koulí se ze strany na stranu, slintá na mě, okusuje mi předloktí a rve mi zbytky dosud nevypadaných vlasů.

Když lehce po osmé do obýváku přicupitá do růžova vyspinkaná Mína a za ní i tatínek, vím, že už dál nemůžu. A tak podruhé ve svém dvojnásobném mateřském životě beru miminko a jdu spolu s ním do ložnice spát. Sofie je už celkem unavená, a tak mi velkoryse dopřeje dvě hodiny spánku. Je mi líp. Takže to bylo jen nevyspání.

Sofie má taky dobrou náladu, s chutí si dopřeje mléko. Průjem už skoro nemá, teď už jí trápí jen bolest prořezávajících se zoubků. Dneska nevařím, objednáváme nudle z asijské restaurace, které Mína absolutně zbožňuje, takže oběd proběhne v klidu, Mína zbouchá celý talíř a prohlásí, že je škoda, že maminka takhle dobrý nudličky neumí. Upozorním ji, že maminka zase umí uvařit jiná jídla, která jí také chutnají. „To nevadí, mami, to se ještě naučíš,“ uzemní mě.

Odpoledne skládáme puzzle. Dlouho a ne s příliš velkým úspěchem. Míně puzzle moc nejde. Není schopná pochopit logiku okraje a rohů. Kostičky s rovnou stranou prostě rve, kamkoli ji napadne. Když ji upozorním, že se musí soustředit (neustále kouká, co kde lítá, a puzzle sleduje jen jedním okem), odpoví, že víc už to nejde. „Eduška už krásně skládá puzzle sama,“ neodpustím si porovnání s mladší sestřenicí. „Hm, to má dobrý,“ zamumlá Mína. Super, už ve třech letech to má na háku.

Zbytek dne probíhá v poklidu. Před večeří si pustíme pohádku, Sofie se „rozvíjí“ na dece, točí se ze zad na bříško, hraje si a u toho samozřejmě, jak je jejím zvykem, vyřvává. Před večeří muž luxuje opět a zase. To je totiž jeho nová obsese, kterou nabyl v karanténě.

Neustále je ve stresu, že je tu bordel (logicky) a on by strašně chtěl mít uklizeno. Takže trpí a pro klid duše (jeho, mně už je to fuk) alespoň dvakrát denně luxuje celý byt. Nedá se úplně říct, že by to nějak pomáhalo, protože starší dcera je schopná nadrobit kusy rohlíku, modelíny či papírových kapesníků všude po bytě během pikosekundy.

Večerní koupání i uspávání probíhá nad poměry dobře. I muž je spokojený, protože dneska se žádná rebélie ve vaně ani v postýlce nekoná a my se poprvé za celou izolaci sejdeme v obýváku už v osm večer.