Problémy nastaly už před samotným odjezdem. Mína, nic o nadcházejícím očkování netuše, si postavila hlavu, že pojede jako princezna. V jejím pojetí to znamenalo růžové tepláky, zelené triko, modré šaty s motýlkama a samozřejmě třpytivou korunu ve vlasech. Vzhledem k tomu, že už jsme měli dost slušné časové manko kvůli snídani, kterou starší žmoulala skoro hodinu, mávla jsem nad tím, že vypadá jako transvestita na karnevalu, rukou. Hlavně musíme včas vyrazit.

Sofie mému klidu zrovna nepřidává. Řve, řve a řve. Chce se chovat. Vzhledem k tomu, že jsem si ještě ani nevyčistila zuby, na sobě mám noční košili a máme zhruba 10 minut do odjezdu, úplně nemůžu sloužit. Rychle se převléknu, jednou rukou si čistím zuby a druhou chystám tašku a připevňuji závoj do vlasů starší. Proč? Protože je přece princezna.

Přijíždí muž z práce. Hned mezi dveřmi se diví, že ještě nejsme připraveny. Kromě pramínku potu, který mě lechtá na zádech, mi začínají téct i nervy. Zatímco se snažím napasovat ječící mimino do vajíčka, muž obouvá starší, která si ve chvíli mé nepozornosti stihla ještě nabarvit fixou nehty a půlku prstů nazeleno. Po divokém boji a řevu odjíždí Jasmína v holínkách.  

Jedeme. Konečně. Menší dítě prakticky okamžitě spokojeně usíná, starší nás dalších 30 minut mučí řevem lidových písní a říkadel. K doktorovi dorazíme s vyplazeným jazykem a přesně načas. Zbytečně. Má skluz, a tak si v čekárně posedíme další půl hodinu, kterou nám Mína zpestří komentováním všeho, co vidí. „Hele mami, paní! A má bříško, jako tys měla, když tam byla Sofinka!“ Mírně korpulentní paní mě probodává pohledem. „Míno, proboha tě prosím, mlč!“ Snažím se splynout se židlí a rychle odvádím pozornost dítěte ke knížce.

Jdeme na řadu. Společně s doktorem a sestrou jasně vyhodnocujeme, že nejprve začneme s prohlídkou miminka. Všechno je v pořádku, Sofie je zdravá, krásně přibývá a roste. Přišel čas na Jasmínu. Ta spouští hysterický ječák hned, jakmile ji doktor chce nejprve vyšetřit, a pokračuje v něm až do chvíle, než opustíme ordinaci. Z ní vycházíme utahaní, zpocení a ověšení oblečením a věcmi dcer, které jsme na odchodu rychle popadli s tím, že je dostrojíme až na chodbě. Zatímco Jasmína ještě posmrkává a já mlčky kojím Sofii, muž nás přejede pohledem a prohlásí, že kdyby nebylo deset dopoledne, dal by si panáka, protože tohle není možný. Poté, co se ho Jasmína zeptá, jestli dostane lízátko, když byla tak moc hodná a skoro vůbec u pana doktora neplakala, mu zacuká v oku. Pak se zadívá z okna a mlčí. Cimrman by to označil slovy: „Je zádumčivý“.

Tahle zádumčivost mu vydrží celou cestu až domů. Stále mlčky nás vyloží doma a vrací se zpátky do práce. Na jedno ráno toho na něj bylo ažaž.