Vesele nevesele o kyčlích

5 minut čtení

Vesele nevesele o kyčlích

5 minut čtení
11.04.2021

Už pár týdnů to u nás doma probíhá dost divoce. Naše „náročné“ miminko totiž zažívá další životní nepříjemnost a my trpíme s ním. Zatímco s první dcerou jsem všemi preventivními kontrolami u lékařů proplula s lehkostí a bez jakýchkoli nutných omezení, naše druhorozená takové štěstí nemá. Na kontrole na ortopedii se totiž ukázalo, že jedna kyčelní jamka se Sofii nevyvíjí správně, a lékař jí předepsal Frejkovu peřinku. A tak nám doma hned poté, co jsme peřinku nasadili, nastalo takové malé osobní peklíčko.

Pro ty neznalé – Frejkova peřinka je cosi jako mohutná vycpaná plena na kšandičky, která dítě donutí udržet nohy, a hlavně kyčelní klouby, ve správné poloze. Dítě pak vypadá trochu jako robocop a žabička dohromady. A hlavně se mu to vůbec, ale vůbec nelíbí a dává to dost hlasitě najevo.

Peřinka je zlo. Nutné zlo, které vám dost znepříjemní život. Dítě díky peřince nabere na neforemnosti a objemu a vy najednou ani nevíte, jak jej vlastně správně chytit, nosit a celkově s ním manipulovat. Absolutní třešinkou na dortu je samozřejmě kojení, které s peřinkou, alespoň v začátcích, prostě nejde. Takže vás několikrát denně čeká koloběh sundávání, kojení, nandávání, následného ublinknutí, dalšího sundávání, převlékání, opětovného nandávání, a to vše za výrazného protestu dítěte.

Dříve nebo později také přijde problém – dítě po několika zdárných pokusech zjistí, že si peřinku může samo rozepnout. A tak několikrát denně nacházíte peřinku v rohu hrací deky, postýlky či pod houpacím lehátkem, kam ji váš malý Houdini, který se z ní naučil vysvobodit během vteřiny, kdy jste na něj nekoukali, zahodil.

Sofie peřinku nesnáší a já s ní. Vidět svoje dítě, jak se trápí, je totiž pro každou mámu absolutní očistec. Víte, že děláte něco, co dítě nechce, nelíbí se mu to a je z toho nešťastné. Zároveň ale víte, že je důležité, aby peřinku nosilo.  Z představy, jaká další nápravná opatření by ještě mohla následovat, pokud by tohle nezabralo, je vám totiž tak ouvej, že vám svědomí nedovolí doporučení lékaře neposlechnout.

A tak bojujeme. Každý den a každou noc. Z našeho už tak dost velkého nespavce se stal noční tvor, který v noci místo poklidného dřímání pořádá hlučné koncerty, a neřve-li, povídá si tak hlasitě, že stejně probudí půlku baráku. Moje noc se tak smrskla na zhruba půl až třičtvrtě hodinové úseky, během nichž upadám do kómatu, z něhož mě opět vytrhává zvonivý hlásek dcerky, která se dožaduje mé asistence při podávání dudlíku. Zatímco ona si svou denní porci spánku dovybere během procházek s kočárkem, já se každé ráno budím s pocitem ne nepodobným pořádné kocovině, který nezažene ani ranní kafe.

Ani přes den to u nás není nijak růžové. Díky peřince je Sofie permanentně naštvaná, podrážděná a stala se prakticky neodložitelnou, protože i těch pár minut, kdy si dovolím odskočit na záchod, dokáže probrečet tak zoufale, že by se i kámen ustrnul. A tak je u nás v denní pohotovosti šátek, který skvěle sekunduje kočárku, který s rostoucí velkosti miminka a rozměrům peřinky už začíná být Sofii dost natěsno. O tom, že brzy už asi nepůjde ani zapnout fusak, ani nemluvím. Nevadí, věřím, že se ke zdravým kyčlím pronosíme. A že se tomuto období jednou zasmějeme. Zlatý vzpomínkový optimismus!

sdílet na facebooku

Líbí se Vám tento článek?

Pokud chcete dostávat newsletter s výběrem témat podle Vašich zájmů, stačí si ve Vašem profilu vyplnit preference.

Registrace