Na ten den se připravujete dlouho dopředu. I když jste až dosud byla proti všem „chytrým radám“ z internetu imunní, u příkrmů uděláte výjimku a googlíte a googlíte. Možná vás to dokonce dožene až na Modrého koníka. Jsou tu totiž samé otázky. Jakou zeleninou začít, jak postupovat, kolik by dítko mělo a nemělo sníst, jaká by měla být posloupnost potravin? A lepek. Kdy vlastně zavést lepek? A jak, když nechcete poslechnout radu: „Frkni jí do přesnídávky piškot a hotovo.“
Příkrmy jsou výzva. Hlavně tehdy, když se pustíte cestou domácí kuchyně. V případě, že vám přeje sezóna a máte k dispozici čerstvou a kvalitní zeleninu, obíháte farmáře a trhy a vybíráte to nejlepší, co může současná úroda nabídnout. U masa jste ještě obezřetnější. Přece byste nekoupila jen tak něco v supermarketu. Ne ne, pěkně BIO, ať to stojí, co to stojí.
Po zkušenosti s první dcerou jsem se příkrmů bála. Vzhledem k tomu, že Mína začínala s příkrmy na konci jara, měla jsem skvělou příležitost využít kvalitní sezónní ovoce a zeleninu, často i domácí. Stejně tak maso. Ale to jsem ještě nevěděla, že naše dítě bude nejedlík a tato rodičovská tyranie mu vydrží do tří let. A tak zatímco jsem každý den vařila, dusila, míchala, mixovala a kombinovala a snažila se vytvářet ty nejchutnější variace, naše dítě sotva otevřelo pusu na jednu lžičku. Zbytek mi pro jistotu vyrazila z ruky, aby to nemusela jíst. Byla jsem zoufalá. S jejím apetitem bychom uživili čínské prasátko, tolik jídla zbývalo.
Byla jsem matka, která se štvala za tím, aby její dítě mělo to nejlepší. Na skleničky jsem koukala skrz prsty, domácí je přeci to nejlepší! Pořídila jsem si i termosku a na výlety, cvičení i další aktivity jsem vždy nosila uvařený oběd. Až jednou jsem to nestihla. A vzala jsem kupovanou skleničku. Však pro jednou se nic nestane, že. Stalo. Mína totiž tu skleničku slupla celou, a ještě se dožadovala přídavku. A já seděla, koukala a bylo mi do breku. Před očima mi běžely hodiny strávené přípravou toho nejlepšího, hodiny, kdy jsem se do ní snažila jídlo dostat, chvíle, kdy jsme společně s mužem dělali divadélka, jen aby něco snědla, chvíle, kdy jsem se cítila jako nejhorší máma na světě, protože moje dítě bylo hubené jak lunt a jíst nechtělo.
Skleničky nám tehdy vydržely možná do roka a půl, než dceru začalo doopravdy zajímat, co jíme my, a chtěla jíst to stejné. A stejně rychle, jako jsme do skleniček naskočili, jsme je také opustili a plynule přešli na domácí jídlo. Vařila jsem stejně, jen dětskou porci solila a kořenila méně.
Poučena od Míny, jsem si u Sofie nekladla velké cíle. Čas na příkrmy navíc nadešel v zimě, takže o kvalitním a čerstvém ovoci a zelenině nemohla být ani řeč. A tak jsem rovnou pořídila skleničky. V klidu, bez nervů a velkého očekávání jsem otevřela první. A Sofi překvapila. Jedla. Doporučované první tři lžičky do sebe nafutrovala během mrknutí a dožadovala se přídavku. Špinavá až za ušima, ale neskutečně nadšená z nových chutí.
A tak postupně ochutnávala jednotlivé druhy zeleniny, později jsem přidala i maso a pomalu jsme přešly i na ovoce. Některé druhy zeleniny vařím doma, jiné má ze skleničky. A světe, div se, jí obojí a nerozlišuje, zda jde o jídlo kupované, nebo doma uvařené. A já už jsem poučená máma, která se nehroutí z toho, že její dítko nemá jen a pouze domácí stravu.
Možná, že alespoň v něčem budou ty naše holky rozdílné. Možná bude Sofi jídlo milovat a útrapy stejné jako s Mínou nás nečekají. A možná taky ne. Však se říká, nechvalte dne před večerem a u dětí nikdy nevíme, co nám následující den přinese.