Den 3. aneb Další den modelíny
Bolí mě každé nadechnutí, mám teplotu a rýmu. Necítím absolutně nic. Holčičky mají pouze lehce zvýšenou teplotu, ale Sofi kýchá, kašle a stále má průjem. Mína je prakticky bez příznaků a cítí se dobře. Taky podle toho celý den zlobí a vymrzuje.
Venku se sype sníh. Super, Mína za oknem vříská, že chce bobovat a nedokáže pochopit, že prostě ven nemůžeme. Prudí. Celý den. Stavíme ZOO, hrajeme pexeso, vybarvujeme, stříháme, lepíme, škrabeme obrázky (díky bohu za nasyslené zásoby z Aliexpressu)… u všeho vydrží jen chvilku. Jediné, co ji baví, je opět modelína. A tak od rána s krátkými přestávkami modelujeme, vrtáme modelínové zuby, děláme plomby, stříháme modelínové vlasy a holíme vousy. U toho na rukou houpu Sofinku, která se rozhodne držet nespací maraton. Hodiny pomalu ubíhají a modelína je stále v kurzu. Vytlačuju už minimálně sté vlasy a stopadesátý zub.
Večer už nemůžu modelínu ani vidět, a tak se rozhodnu, že s Mínkou uděláme k večeři hráškový krém s oblíbenými krutony. Ty se mi ale povede spálit prakticky do černa. Na chvilku zapomenu míchat a vzhledem k absenci čichových receptorů mě neupozorní ani zápach pálící se housky. Bez čichu je to zvláštní. Všechno je polovičaté. Cítíte chuť jídla, víte, jak by mělo vonět, ale ono nic.
Čas před koupáním si Mína krátí u okna. Mává na kolemjdoucí, křičí, skáče, a když jde kolem pes, v euforii štěká a slintá na sklo. Co si o nás myslí kolemjdoucí, netuším a asi ani tušit nechci.
V noci nás čeká další směna se Sofi, kdy půlku noci nosíme kňourající uzlíček po bytě. Hlubokým spánkem usíná až ve čtyři ráno. Odpadnu a zdá se mi o tom, že snídám, ale komplet všechno jídlo je z modelíny. Hodinu a půl na to se nade mnou ozve zvonivý hlásek starší dcery: „Mami, vstáváme! Už je lááááááno!“ To bude den jak korálek!
Den 4. aneb Den velkého nákupu
Holky začínají být doma solidně zpruzené a já už opravdu z duše nesnáším modelínu. Dokonce jsem právě jeden kousek vytáhla Sofii z pod bodýčka. Abych Mínu nalákala k tomu opustit závislost na modelíně, půjčila jsem jí nůžky a barevné papíry. Stříhá si malé kousky papíru, které následně lepí na bílý papír, kde je fixou namalovaný obrys čehokoli, co mě právě napadne. Mína je nadšená a já mám chvíli klidu. Ne na dlouho. Za chvilku přiběhne s řevem, protože ji nenapadlo nic lepšího než si ustřihnout kus vlasů. Trvá na tom, že to mám přilepit. Herkulesem. Smůla, dcero.
Je osm ráno a já se už teď těším na to, až půjdou obě večer spát. Sofinka proplakala půlku noci, ale ani teď se nechce nechat ukolébat ke spánku. Zkouším postýlku, kočárek, nosítko, nic nezabírá. Sofi řve a řve a řve. Rostou jí zuby, má průjem, oprudil se jí zadeček a do toho má ještě covid. Na necelého půl roku věku toho má naloženo opravdu dost. Po půl hodině houpání mi v náruči usíná a já vím, že teď se nemůžu ani hnout. Začínám potřebovat čůrat…
Den se vleče neskutečně pomalu. Odpoledne nám zpestří jen příjezd objednaného nákupu, který nám kurýr vyskládá před dveře, což Jasmínku neuvěřitelně nadchne. Nejvíc se jí líbí, že jsme mu nemuseli otevřít, nemá totiž ráda cizí lidi, takže v tomhle jí izolace přijde „naplosto supel“. Vzhledem k tomu, že jsme s covidem úplně nepočítali a doma toho moc nebylo, nákup jsme udělali opravdu velký. Zbyla nám z něj spousta papírových tašek, takže zbytek odpoledne strávíme malováním a vyráběním masek.
Dovoz nákupu na Mínu zapůsobil natolik, že pokaždé, když si vezme něco z toho, co nám dnes kurýr přivezl (jablko, mandarinku, rohlík, jogurt, bonbón), hlasitě řve na celý barák: „Děkujeme, panééééé! Jste hodnééééj!“ Dokonce i večer v posteli ještě musíme probrat, jak pán objíždí Prahu a vozí lidem, kteří nemůžou ven, jídlo, protože: „Jinak by to měli, mami, dost blbý, kdyby měli hlad. My sice máme ten bacílek kolonavilovej, ale hlad nemáme!“
Když jdu spát, lehnu si do modelíny. Nesnáším ji, nesnáším ji, nesnáším ji!