Protože už se to může a protože jsme od narození Sofinky nikde nebyly samy, rozhodly jsme se s Mínou, že si zajdeme do ZOO. Jen my dvě. Bez časového omezení, protože Sofi zatím bude mít tu nejlepší péči babičky. Mína se na dnešní den těšila tak moc, že si preventivně už dva dny předtím přivstávala v šest. Asi kdyby jí náhodou to chystání do ZOO, která navíc stejně otevírá až v 9 a máme to k ní 5 minut, zabralo víc času.
Konečně jsme se dočkaly a nastal ten slavný den. Mína byla od rána jako na perkách, nevěděla, co vše by si sbalila, a už od rána plánovala, co všechno v ZOO zažijeme. Středobodem programu byla zmrzlina. „Modlá, jako Elsová, víš, mami?“ Pak byl na seznamu karakal – Mínino nejoblíbenější zvíře, opice, sloni, žirafy a hroši. A oplatka. „A možná i hjanolky, mami. Ty tam taky mají!“
Měli. Hned u slonů jsem jí koupila hranolky s „baterkou“, jak Mína říká tatarce, a nadšení začalo dosahovat levelu milion. Jediným mráčkem na nebi Mínina blaha se ukázala být jedna vidlička, kterou k hranolkám dostala. Příště si totiž prý musíme říct o dvě, abychom mohly jíst obě společně. Musím přiznat, že tohle mě na ní dostává každý den. Ta bezmezná radost z toho, že se podělí o dobroty, které má. Naše dítě nenapadne, že bychom si mohly koupit každá svoje hranolky. Automaticky předpokládá, že se o jedny podělíme a budeme je jíst spolu.
Když jsem se přestala dojímat nad roztomilostí Míny a ta dobaštila poslední hranolku, vyrazily jsme do slonince. „Hmm, maj to tady samý ho*no,“ zahlásila Mína do ticha pavilonu, když si prohlédla celý výběh, a svou bezprostřední reakcí naprosto odrovnala návštěvníky, kteří stáli vedle nás. Přísahám, že až dosud tohle slovo nevyslovila. Nikdy. Zatímco paní vypadala, že lapá po dechu, pán se smál. Já se chtěla hanbou propadnout, a tak jsem Mínu rychle popadla za ruku a táhla ven. Popošly jsme jen pár kroků a moje křehká holčička zahlédla hrabáče. Zvíře spalo hlubokým spánkem rozvalené pod infračervenou žárovkou a spokojeně oddechovalo. Po nacpaném štětinatém bříšku mu lezly mouchy. „Podívej,“ zasnila se Mína, „to jsi ty! To je hrabáč maminka!“ zatleskala nadšeně rukama a dívala se, jak si hrabáč škrábe pupík a u toho spokojeně pomlaskává. Vedle stojící pán dostal regulérní záchvat smíchu. Děkuji, dcero, ty opravdu umíš potěšit.
Vrcholem naší návštěvy v ZOO byl dětský vláček. Když ho Mína zahlédla, zasvítily jí oči dychtivostí. Tak moc si na něj přála jít. Jenomže nastal vnitřní boj. Na jedné straně zoufalá touha projet se vláčkem a na druhé straně ostych a strach. Bez maminky nepůjde. Nevadí. Pán, který prodával jízdenky, naši zapeklitou situaci rozčísl tím, že není problém, abych s Mínou ve vláčku jela také. „Pokud se tam teda nacpete, mladá pani,“ zamrkal na mě spiklenecky. „Ale už jsem vezl i většího pána,“ zařízl to úplně. Super. V tu chvíli bych se nejraději otočila na podpatku a na celý slavný vlak se vykašlala, ale Mína radostně poskakovala a už se hrnula do vlaku. Nacpala jsem se vedle ní do maličkého vagónku, Mína kvičela nadšením a já se modlila, abych se po skončení jízdy bezpečně dostala ven. V tom omezeném prostoru jsem totiž dostala mravence do nohou a bylo mi jasné, že ven se budu soukat jako stará bába a strojvedoucímu v pokladně se postarám o super divadlo. Předpoklad byl správný a vysoukat se z vagónku byl celkem oříšek. Vzhledem k bohorovnému klidu majitele vláčku jsem ale asi opravdu nebyla prvním dospělým, kterému se zasekl zadek v maličkých dvířkách. No co, za to nadšení v dceřiných očích to stálo.
Výlet se nám skutečně vydařil. Sice mě to stálo poměrně dost peněz, ovládání a nechala jsem tam i kapku sebeúcty, ale bylo to prima. Protože někdy je potřeba udělat si chvilku jen samy pro sebe.