Srovnávání aneb Běh mimin na jeden rok

6 minut čtení

Srovnávání aneb Běh mimin na jeden rok

6 minut čtení
18.07.2021

A ona ještě nesedí ani neleze? To naše Anička v jejím věku už dávno…. Znáte to taky? Srovnávání a porovnávání. Nesnáším ho. Co je mi po tom, že sousedovic Karolínka už dávno obchází nábytek a pomalu je schopná si sama vylézt do židle a najíst se, zatímco moje dítě si spokojeně leží jako pytel brambor a zatím nevypadá, že by se chtělo vydat do světa?

Možná jsem přecitlivělá, možná jsem vztahovačná, ale já prostě nechápu, proč máme potřebu neustále sebe i druhé srovnávat. Začíná to už v těhotenství.

Matky se porovnávají, kolik která přibrala, jak dlouho rodila, či za jak dlouho se dostaly po porodu znovu do formy. Moc dobře si pamatuju, jak jsem coby nateklá těhotná velryba s dvaceti kily nahoře poslouchala své šťastné kamarádky, které přibraly sedm a deset nechaly v porodnici. A já se cítila hloupě a vlastně i provinile za všechna kila, která jsem nabrala a která skoro všechna po porodu zůstala. Ufff!

srovnávání a porovnávání

U dětí srovnávání vnímám ještě výrazněji. Jako by vývoj mimina byl závodem v běhu přes překážky. A když se na mě odevšud hrnou hlášky typu „to ten náš už v tomhle věku dávno to a ono“, mám chuť dotyčnému zakroutit krkem, protože naše Sofi sice vyběhla ve stejný čas, jako její vrstevníci ale hned první překážky ji zastavily na tak dlouho, že holt startovní pole dobíhat nestíhá.

Proc potrebujeme srovnavat?

Abych vám to vysvětlila. Sofi je už skoro deset měsíců a teprve se začala plazit. Zatímco ostatní děti v jejím věku už sedí, lezou a pomalu i běhají, Sofinka se doma plácá po zemi jako tuleň. Navíc za sebou všude nechává uslintanou stopu, protože jí rostou zuby. Takže vlastně vypadá spíš jako šnek… A když jsme u těch zubů, ty má totiž stále jenom dva. Ale kousat s nimi do tváře umí na jedničku!

Nesrovnávejme, nepoměřujme a nestresujme se tím, že naše dítě ještě neumí to či ono.

Vzhledem k tomu, že Sofi měla problémy s kyčlemi a nosila téměř 20 týdnů Frejkovu peřinku, začíná s nějakým   výrazným pohybem až nyní. Stále tak vypadá jako malé miminko. Jezdí v hluboké korbě, jídelní židlička nám stojí složená v koutě a ve vaně ji pořád koupeme na rukách. A já se snažím všechny hodnotící a srovnávací hlášky mého okolí pouštět jedním uchem tam a druhým rychle ven.

Každé dítě je jiné, každé má svůj čas a dělá pokroky podle svých momentálních možností.

I to je věc, kterou jsme se naučila pořádně až s druhým dítětem. U Míny jsem často pochybovala. Porovnávala ji a nechala se vlivem okolí strhnout k pochybnostem, když někde vybočila. Dodnes si pamatuju ty chvíle zoufalství a obav, jestli je skutečně vše v pořádku, když ostatní děti dělají něco, co moje zatím ne. Sofinka si jde svou vlastní cestou. Už od narození jde zcela mimo vývojové tabulky a já se naučila jí věřit. Nepochybovat a s podporou pediatra i osteopatky trpělivě čekat, až vše přijde samo. A přijde!

Každé dítě je jiné, každé má svůj čas a dělá pokroky podle svých momentálních možností. Nesrovnávejme, nepoměřujme a nestresujme se tím, že naše dítě ještě neumí to či ono. Protože to, že to neumí teď, ještě neznamená, že se to třeba příští týden nezlomí. Nebo hned zítra.

Ona jeste nezacala chodit?

Pro děti je totiž čas relativní. A Sofi mi to ukazuje každý den. Pokroky nedělá kontinuálně, ale skokově. Z ničeho nic se začala plazit a během pár dní už péruje na kolínkách.

Jen málo už chybí k tomu, aby začala lézt. A já věřím tomu, že než dočtete tenhle mamablog, tak tomu tak už bude a já ji budu nahánět po celém bytě a budu s láskou a dojetím v oku vzpomínat na dobu, kdy jsem ji našla tam, kam jsem ji položila, a ne na druhém konci pokoje s rukama zabořenýma v květináči. To totiž teprve začne ta pravá jízda!

sdílet na facebooku

Líbí se Vám tento článek?

Pokud chcete dostávat newsletter s výběrem témat podle Vašich zájmů, stačí si ve Vašem profilu vyplnit preference.

Registrace