A zatímco u jiných věcí přišlo s přibývajícím věkem zmoudření a zjištění, že není třeba věci tolik řešit, u balení tento posun nenastal. A s rostoucím počtem dětí je moje zavazadlová obsese ještě větší. Stoupá totiž riziko, že bude jedné, druhé, nebo nedej bože oběma dcerám něco chybět.

To, že nejsem minimalista, jsem věděla odjakživa. Neschopnost zabalit pouze nejnutnější věci a odfiltrovat zbytečnosti se se mnou totiž táhne celý život. Marie Kondo by ze mě rozhodně radost neměla. I jako puberťačka jsem na dvoudenní školní výlet táhla obrovskou krosnu plnou oblečení a nejrůznějších věcí, o nichž jsem byla přesvědčena, že bez nich nemůžu přežít.

A stálo mi za to dvacetikilový batoh vláčet klidně 15 km na zádech jen proto, abych uklidnila svoje vnitřní roztřesené já. Samozřejmě jsem pak doma při vybalování zjistila, že dobře polovinu věcí jsem vůbec nepoužila. A ačkoli jsem si poté nadávala, nepoučila jsem se. Balit totiž neumím do dneška.

Můj muž se mi kvůli této slabosti vždycky směje. Když odjíždíme na víkend za prarodiči, moje a holčiček věci totiž snáší do auta minimálně půl hodiny, a srovnat je tak, aby mu šel dobře zavřít kufr, je pro něj vždycky velkou výzvou. I když – konečně v životě zúročí roky strávené hraním tetrisu. Zatímco naše věci zaplní celé auto, muž si vždy přihodí malý batůžek sbalený během pěti minut a naložení až po střechu odjíždíme.

Každý náš odjezd mě proto prosí, jestli by to tentokrát nešlo lehčeji. Nešlo. Moje obsese mi nedovolí nic vynechat. Holčičky tak vždy odjíždějí s oblečením, které vyhoví jakékoli teplotní výzvě, nikdy nám nechybí nic z kosmetiky, na kterou jsou holky zvyklé, a vždy mám s sebou i naditou lékárničku, kde mám všechny léky pro všechny možné zdravotní komplikace.

A fén. Bez něj totiž nejedu nikdy nikam. Samozřejmostí je i náhradní balík plen a karton přesnídávek. Nedokážu si totiž připustit, že nejedu do divočiny a chybějící věci si mohu kdykoli skočit dokoupit. Neexistuje. Jak nemám všechno, ideálně ještě i s nějakou rezervou, stane se ze mě rozklepaný uzlíček.

Moji balící (ne)schopnost evidentně podědila i Mína. I ona je totiž balící megaloman a vždy velmi pečlivě kontroluje, zda máme s sebou vše, co by třeba mohla potřebovat. Problém ale je, že to, co nabalím já, ještě na tajňačku dobaluje. A my se pak nestačíme divit, co všechno při vybalování nacházíme. První příčky nejpodivnějších věcí nalezených v zavazadlech zatím drží palička na maso, osm velkých šišek, metrový klacek, louskáček na ořechy a rajčatový protlak. Otevřený.

Když jsme teď odjížděli k babičce, povedl se Míně mezi zavazadla propašovat 80 cm vysoký růžový bagr. Muž už totiž absolutně rezignoval na jakoukoli snahu pochopit moje balící pohnutky, a když všechny naše věci cpal do auta, byl přesvědčen, že jsem bagr na víkend sbalila já. Po těch letech už se totiž ničemu nediví. Naopak s láskou dodává, že do budoucna moje problémy s balením vyřeší novým autem. Pořídí nám dodávku. To ale neví, že já budu schopna od podlahy po strop naplnit i tu. 😊