Na zahrádce aneb Dřina jménem pískoviště

6 minut čtení

Na zahrádce aneb Dřina jménem pískoviště

6 minut čtení
16.05.2021 12:00
Pročteno: 184x

Když jsme se před dvěma lety rozhodovali o koupi bytu, nalákal mě můj muž na byt se zahrádkou. Nikdy se prý o ni nebudu muset starat, sliboval. Budu si jen s dětmi užívat její pozitiva, a když na to přijde, obě holky se na zahrádce skvěle zabaví.

Ono plánovat si zářnou budoucnost je jedna věc. Realita pak druhá. A tak mi naše milá zahrádka zatím po většinu času komplikuje život. A to není ještě vůbec hotová a s její úpravou do naší vysněné podoby jsme teprve na začátku. Ale jak říká můj muž, všechno bude a uděláme si to hezký. Popravdě už moc nevěřím ani jednomu.

Zatímco Sofi je zahrada zatím upřímně jedno, Mína veškeré dění kolem ní hodně prožívá. A tak jsme celou zimu čelili četným dotazům, kdy tedy už bude hotové slíbené pískoviště, kdy objednáme klouzačku a kdy si už bude moct trhat jahůdky. Řeknu vám, že tahle zhruba čtyřměsíční masírka, kterou nás naše tříletá holčička obšťastňovala téměř každý den, dost zapůsobila. A tak jen co slezl sníh a počasí se trochu umoudřilo, pustil se muž do práce.

A tak jen co slezl sníh a počasí se trochu umoudřilo, pustil se muž do práce.

Myslím, že jsem se už zmínila o tom, že můj muž miluje dělat většinu věcí sám. Takže když jsem přišla s návrhem na zakoupení již hotového pískoviště, ke kterému navíc firma nabízela i přesně odměřené množství písku, byla mi tato myšlenka zatržena hned v zárodku. Pískoviště přece postaví sám a písek v pytlích je nesmysl, který se finančně vůbec nevyplatí.

A tak jsme se jednoho krásného dne pustili do díla. Nutno podotknout, že samozřejmě s oběma dětmi. A tak se sousedům během chvilky, kdy se obě holky začaly nudit, naskytl celkem zajímavý obrázek. Zatímco já jsem během natírání dřevěných prken na pískoviště jednou nohou popojížděla a houpala s kočárem, abych uklidnila plačící Sofi, muž vedle mě sázel živý plot.

A tak jsme se jednoho krásného dne pustili do díla. Nutno podotknout, že samozřejmě s oběma dětmi.

Aby to neměl tak jednoduché, visela mu na zádech Mína – vypadala přesně jako Oldřich Kaiser ve své nezapomenutelné roli klíštěte a svého otce povzbuzovala hlasitým zpěvem lidových písní. Když už to vypadalo, že mu za doprovodu Skákal pes přes oves zlomí minimálně páteř, zazvonil telefon.

Muž vyřídil hovor a pak mi mezi řečí oznámil, že nám jede písek. Čekala jsem všechno, náklaďák, na kterém byly složeny tři kubíky písku, ale ne. Možná jsem se vám zapomněla zmínit, že můj muž je, kromě utkvělé představy o tom, že vše zvládneme svépomocí, také megaloman. Takže místo pár pytlů písku, které bychom pohodlně utopili v pískovišti a nestálo by nás to žádnou větší námahu, nám objednal plnou korbu. Vždyť přece potřebujeme propískovat i trávník a truhlíky a ideálně, ať zbyde taky na podzim, přece nebudeme platit novou dopravu, žejo. Tři kubíky se mu zkrátka zdály tak akorát. Mně se to zdálo dost na to, abych měla chuť mu zakroutit krkem.

Tři kubíky se mu zkrátka zdály tak akorát. Mně se to zdálo dost na to, abych měla chuť mu zakroutit krkem.

A tak máme až do večera vystaráno. Vozíme jedno kolečko písku za druhým, pot z nás teče, Sofi to všechno pozoruje z kočárku ověšena hračkami a Mína si užívá offroadových jízd uvnitř korby, špinavá od hlavy k patě, písek jí budu večer vysypávat snad i z uší, ale neskutečně nadšená z nečekaného zážitku. Písek pomáhá nakládat svou malou lopatičkou a vůbec neřeší, že mi ho několikrát hodí přímo do očí. Až mi bude zase jednou někdo vyprávět, že dítě v Praze nikdy nezažije to, co jsme zažili jako děti my, ukážu mu fotky z téhle akce.

sdílet na facebooku

Líbí se Vám tento článek?

Pokud chcete dostávat newsletter s výběrem témat podle Vašich zájmů, stačí si ve Vašem profilu vyplnit preference.

Registrace