Když jsme se před půl rokem stěhovali do nového bytu, bylo všechno narychlo. Měla jsem tři týdny do porodu a zařizoval se celý byt. Na pokojíček tak nezbyl ani čas, ani síly, ani finance. Popravdě jsme se i báli, jak Mína všechny velké změny, kterých se najednou sešlo na jednoho malého človíčka až dost, přijme a nechtěli jsme jí přidělávat další stres tím, že bychom ji kvůli miminku odstěhovali z ložnice, kde byla zvyklá. A tak jsme bivakovali v ložnici všichni. V jedné velké noclehárně, kam se nám kromě skříně, postele a postýlek už nic dalšího nevešlo.
Čas vlastního pokoje se nakonec ohlásil sám. Mína sama spí v noci špatně a hodně se budí, a když se k tomu ještě přidalo miminko, vznikla souvislá malá noční tyranie, během níž se holky buď v buzení střídaly, nebo jely stereo. Noci byly peklo, a když už jsme začali pozorovat, že Mína bývá ráno nevyspalá, bylo rozhodnuto. Jde se na to!
Krize za krizí
Pokojíček – místnost, na jejíž zařizování jsem se z celého bytu těšila nejvíce, nám dal pěkně zabrat a nebojím se říct, že jeho vznik provázela řada dramatických událostí, při kterých nechyběly krev, pot ani slzy. Asi největší průšvih byla domečková postel, u které to chvíli vypadalo, že z ní zbydou jenom třísky, na kterých si leda tak opečeme buřty.
Postýlku jsem vybírala já a musím přiznat, že nejšťastnější volba to nebyla. Už od začátku totiž bylo evidentní, že je něco špatně. Postel i s matrací jsem objednala přes internet a Jasmínka se nemohla dočkat jejího dodání. Celý týden, který doručení trvalo, se neustále ptala, kdy už.
Když nastal vytoužený den dodání, Mína byla jako na jehlách a skákala radostně u okna pokaždé, když viděla projíždět větší auto. Kolem jedenácté přijela dodávka a postýlku dovezla. Nešlo to jinak – museli jsme ji rovnou rozbalit s tím, že ji muž poskládá. Co taky jiného, když po bytě skáče nadšená tříleťačka , která už si začíná tahat ze skříně pyžamko, ve kterém bude spát.
S neodložitelnou Sofinkou na ruce jsem se pustila do otevírání krabic. Když jsem rozbalila matraci, pokoušel se o mě infarkt. Ze slisovaného balíčku, který se nezdál nijak podezřelý, na mě totiž vypadly dvě matrace o dvoumetrové délce, které okamžitě začaly nabírat na původním objemu. Naše matrace měla mít rozměr 80x160. Šok, stres a slzy. Míny, ne moje, ale popravdě jsem měla taky na krajíčku, protože mi bylo jasné, že to bude dalších x dní trvat, než se k nám nová matrace dostane.
Rychle jsem tedy volala dodavateli, který postýlku přivezl. Ten se sice během 15 minut vrátil, ale výsledkem bylo jen to, že jsme nad nafukujícími se a zvětšujícími se matracemi stáli čtyři. Mína nešťastně kvílela a my s mužem rozdýchávali představu dalšího týdne, během něhož budeme každý den stokrát odpovídat na otázku, kdy už postýlka bude.
Ačkoliv to původně vypadalo na reklamaci a delší čekání, nakonec se nás pánovi zželelo, zavolal technikům, kteří měli vyrážet do Prahy na montáž po obědě, aby s sebou přibalili novou matraci. Nám dal zatím matraci určenou pro jiného zákazníka, který měl doručení domluvené až na druhý den.
Špatné matrace, které mezitím nabyly klasické velikosti, si odvezl. Tomu ale předcházela neuvěřitelná půlhodina, během níž jsme se všichni tři plus řvoucí Sofi a skákající Mína snažili matrace co nejlépe srolovat a splácnout, omotávali jsme je stahovací páskou a lepili na ně rozstříhané pytle na odpadky, protože jsme neměli velkou fólii a bylo třeba je znovu zabalit, aby se v autě neumazaly. Neskutečná groteska.
Poté, co pán, stejně jako my zpocený až na zádech, odjel, se muž pustil do skládání postýlky. Přece si nebudeme objednávat montáž, žejo. Muž je šikovný a celkem i trpělivý, o tom žádná, ale občas, když něco nejde úplně podle plánu, je taky pořádný nervák. A postel opravdu podle plánu nešla. Díry na šrouby byly navrtány křivě, některé šroubky dokonce chyběly, ale největším kamenem úrazu se ukázaly být zámky, které u sebe měly jednotlivé hrany postele držet. Ty naše totiž byly z tenkého hliníku a při jakémkoli pokusu o dotažení praskaly a vylámané části nešlo vytáhnout.
Když už po dvou hodinách snahy praskl při dotahování pátý zámek, stres, zoufalství a frustrace si vybraly svou daň a muže chytil amok. Nehty rval šrouby a zámky z dírek, ruce odřené do krve. Když vztekle rukama roztrhal už sešroubovaný štít domečkové postýlky, bylo mi jasné, že je fakt zle. Ještě jeden pokus a jsme bez postýlky. Navíc hrozilo, že všechno to, co se z pokojíčku jadrně ozývalo, naše malá donašečka přetlumočí ve školce.
Bylo třeba se uklidnit, v čemž nám pomohla procházka. Muž byl ale celou dobu zachmuřený a bylo jasné, že je duchem u postýlky, protože tohle byla zkrátka výzva jeho otcovské cti, ve které si nemohl dovolit neobstát. Když jsme se vrátili domů, odešel muž do sklepa, našel nové zámky a znovu se pustil do díla.
Abych to zkrátila – o půl druhé ráno, v době, kdy už Mína dávno spala, byla postýlka na světě. Doladěná do posledního detailu a připravena na to, až do ní její malá majitelka ráno radostně skočí. Byl to tvrdý boj, ale korunovaný tou nejsladší odměnou – nadšeným dítětem, pro které je táta tím největším hrdinou, který dokáže všechno na světě.