Když jsem čekala Sofii, měla jsem spoustu krásných představ. Tou nejlepší byla ta, ve které figurovalo moje miminko jako prototyp klidného, tichého a pohodového dítěte, které prakticky celý den prospí. Nepřipouštěla jsem si, že by to mohlo být jinak. Proto mě realita života s neodložitelným a uplakaným miminkem zaskočila dost nepřipravenou. Prakticky od příchodu z porodnice byly věci všelijak, jen ne tak, jak jsem si plánovala a jak jsem je chtěla mít.
Když se vám totiž narodí dítě, které hodně trápí bříško a zároveň je velmi kontaktní, vyvede vás to z rovnováhy. Najednou totiž zjistíte, že ačkoli se vám zdá den dlouhý jako týden, vy během něj nestihnete absolutně nic. Protože vaše miminko se chce chovat. A tak to po nějaké době, kdy přesvědčujete samu sebe i miminko, že bude líp, a ono pořád není, vzdáte. Ruce vám totiž pomalu odcházejí a vám dojde, že to prostě nedáte. A tak podlehnete, a i když jste leví jak turecká šavle, pořídíte si šátek a pokusíte se ho navázat.
Připravte se na to, že začátky budou krušné. Zamotáte se do toho celá a budete mít pocit, že ty tři metry látky snad ještě narůstají a jsou absolutně nad vaše síly. A vzhledem k tomu, že už tak si v šestinedělí připadáte dost neschopně, bude to jen další hřebíček do rakve vašeho sebevědomí. Ale stejně jako se všechno, i tohle se časem poddá. Musí, protože jiné řešení před sebou nevidíte.
A tak jsem zatnula zuby a bojovala. Krotila ten dlouhatánský pruh látky, kroutila se u zrcadla a modlila se, abych se na něm při své šikovnosti ještě neuškrtila. Byla to katastrofa, trvalo mi to i půl hodiny a výsledkem bylo zamotané cosi, co silně připomínalo motýlí kuklu. Rozhodně ne bezpečné místo pro umístění dítěte. Když už jsem to s pláčem chtěla vzdát, po tisícím prvním zhlédnutí návodu na YouTube se něco zlomilo. A začalo se dařit.
První hezký úvaz, druhý, třetí. Plyšová opice, která byla mým figurantem a tichým svědkem zoufalé snahy, po čase vypadala s podsazeným zadečkem, kulatými zády a nožičkama předpisově do „M“ celkem spokojeně. Fajn, jsem připravená, pojedeme naostro. Sofie sice zpočátku jevila nad mým počínáním silné znepokojení a podporovala svou už tak dost vystresovanou matku šíleným jekotem, ale jakmile jsem dobojovala a dotáhla poslední uzel, stalo se to. Bylo ticho. Na můj vkus až moc rychle.
Takže jsem ji buď uškrtila, nebo jsem jí v tom šátku zlomila vaz, vyděsila jsem se. Ne. Usnula. A usmívá se. Líbí se jí to. Zvládla jsem to. Dítě spí a já mám najednou volné ruce. Na cokoli, co potřebuju. Jen to kafe a čaj si asi už nikdy nevypiju horké. Z představy, že nad miminkem držím cokoli teplého, na mě totiž jdou mrákoty. A tak jsem přešla na ledové verze. Malá oběť za spokojené dítě.
Nošení dítěte v šátku je super, a i když jste vůči němu možná trochu skeptická, věřte mi, že mu propadnete stejně jako já. Ačkoli si připadáte jako obří klokan a v nosící bundě naberete rozměry babiččiny almary (proč jsem si sakra koupila světle růžovou bundu, která sice na obrázku vypadala roztomile, ale ve skutečnosti v ní vypadám jako obrovský rozteklý marshamallown?!), je to osvobozující. A taky moc příjemné.
Od narození Sofie mě totiž trápila jedna věc, a to, že se ani jedné z dcer nemůžu věnovat tolik, kolik bych si přála. A šátek mnohé vyřešil. Během nošení se můžu mazlit s miminkem, užívat si vzájemný blízký kontakt, což krásně podporuje laktaci, ale taky mám volné ruce pro hraní se starší. Takže pokud jste na tom stejně a nestíháte nic, šátkujte. Vaše dítě, nervy i volný čas vám budou vděčné.