Teror dětského hřiště

7 minut čtení
18.12.2020

Také jste se jako bezdětná těšila, až si budete se svými dětmi chodit hrát na dětské hřiště? Rozplývala jste se nad rozkošnými holčičkami, které si spořádaně nabíraly do svých růžových kyblíčků písek, a nad malými rošťáky, kteří si tiše hráli s tatrami? Tak věřte tomu, že přesně takhle to u vás nikdy nebude.

Jít s dětmi na hřiště se jeví bezesporu jako super nápad. Problémů to ale skýtá víc, než by se možná na začátku mohlo zdát. Kámen úrazu většinou nastane už doma. Zatímco kojíte, balíte věci na hřiště a u toho ještě připravujete svačinku, starší si postaví hlavu, že nikam nejde, protože ji zrovna teď popadla neodolatelná chuť malovat.

Po menší diskuzi starší ustupuje a pod podmínkou, že s vámi na hřiště půjde i plyšový Bing a Flop a může si vzít šatičky, se jde poslušně obouvat. Zatímco oblékáte mimino, starší usoudí, že chce s sebou ještě kočárek i kolo. Bing a Flop budou sedět v košíku. Nebo se povezou v kočárku, to ještě neví. Každopádně trvá na obojím.

Mezitím, co se snažíte vysvětlit, že obojí neuvezete, vámi pracně nakojené miminko, které je u kojení nervák a špatně se přisává, hodí takovou šavli, že si nahodí nejen celý předek, ale i záda. Super. Přesně to jste potřebovala. Takže rychle omýváte a převlékáte.

Bohužel ne dostatečně rychle, protože starší vaší chvilky nepozornosti využila k tomu, aby se vyzula a svlékla a šla si ke stolečku malovat. Začínáte propadat zoufalství. Nádech, výdech. Jedeme znovu. Takže tentokrát ještě rychleji připravit miminko, které začíná být už značně nevrlé, rychle znovu obléknout a obout starší a zpocená až na zádech vyrazit.

Protože už jste neměla síly na další scény a vyjednávání, táhnete nejen svůj kočár, ale také kočárek a kolo starší. Před vchodem si uvědomíte, že jste nevzala ke kolu helmu. Takže zpátky domů. Zatímco hledáte helmu, starší na věšáku ukořistí deštník a snaží se přezout do holínek. Obojí zabavíte a za dalšího řevu konečně zamíříte k parku. Po pár metrech si uvědomíte, že vám je zima. Sbalila jste totiž sice všechno, ale na svoji bundu jste zapomněla. No nic, zahřeje vás pohyb a láska k dětem.

Po cestě na hřiště si připadáte jako krotitel dravé zvěře. Miminko v kočárku ječí, starší se před vámi motá na odrážedle. Poté, co z něj na 30 metrech dvakrát spadne, vám ho vrazí do ruky, že už nechce, protože se bojí a bolí ji nožičky. Teď chce vozit kočárek se ségrou.

A tak musíte dát madlo dolů, v jedné ruce táhnete kolo a dětský kočárek a druhou zachraňujete nebohý kočár s vaším miminkem před jistou šipkou do příkopu u cesty. Nejste ještě ani v půlce cesty a už dvakrát stavíte na pití, jednou na čurání a čtyřikrát kvůli vypadlému dudlíku.

Na hřiště dorazíte s pocitem, že jste právě doběhla maraton a netoužíte po ničem jiném, než si sednout na lavičku a mít chvíli klid. Chyba lávky. Takhle to na hřišti nefunguje. Alespoň na tom našem ne. A tak zaparkujete kočár se spícím miminkem a proháníte se se starší po hřišti. Nahoru, dolů, na prolejzačku, z prolejzačky, vyzdvihnout na houpačku, z houpačky,… Když jste v nejlepším, ozve se z kočárku řev.

A tak si k tomu pobíhání za starší přidáte ještě sprinty zpátky ke kočárku, pohoupat, dudlíček, pohladit, a zase zpátky na rozhlednu, ze které se vám starší právě chystá skočit po hlavě dolů. Po několika takových kolečkách už máte chuť všechno vzdát a toužíte jen po tom jít domů.

Dětské hřiště totiž připomíná všechno, jen ne tu pohodu, kterou jsem si vždycky představovala. A když se starší rozhodne pohrát si na písku, nevypadá jako ta rozkošná holčička s kyblíčkem. Zmazaná od hlavy až k patě a s pískem ve vlasech i pod oblečením si právě ve vámi nestřežené chvíli (zase ten dudlíček) zula boty a běhá v mokrém a studeném písku bosa. Šatičky, které si navlékla na softshellky, protože je princezna, připomínají hadr na podlahu. Ale co, to SE přeci vypere.

A tak ubíhá hodina za hodinou, a když už jste v posledním tažení, je konečně čas jít domů. Dítě je šťastné, vyběhané a odmění vás za vaši námahu tím nejlepším dárkem – večer usne tak rychle, že ani nedočtete jednu kapitolu v Malé čarodějnici. A vy, ačkoli cítíte každý sval v těle a přijdete si jako spráskaný pes, víte jedno – zítra si to střihnete znovu. A ráda.

sdílet na facebooku

Líbí se Vám tento článek?

Pokud chcete dostávat newsletter s výběrem témat podle Vašich zájmů, stačí si ve Vašem profilu vyplnit preference.

Registrace