Sejde-li se vám období šestinedělí s obdobím „a ploč?“, je to kombinace, kdy jste po celém dni zralá na lexaurin. Je skvělé, když máte zvídavé dítě, které svět kolem něj fascinuje, a vy jste jeho průvodcem životem. Ale je peklo, když milionkrát za den slyšíte to protivné slůvko, které už z duše nenávidíte. „A ploč?“ „Protože je bagr!“ „A ploč je bagl, maminko? A je žlutej, nebo zelenej?“ Uffff…

Tohle období si nepředstavíte, nemůžete se na něj ani nijak připravit a bezdětní přátelé vaše zoufalství nikdy nepochopí. Prostě jednoho dne přijde a zůstane s vámi několik velmi výživných měsíců. U nás se dostavilo chvilku před porodem Sofie. Ideální načasování. Začalo to nenápadně a vlastně i celkem mile.

Jasmínka projevovala o všechno kolem těhotenství velký zájem a moje břicho ji doslova fascinovalo. „A ploč máš bžicho?“ ptala se. „Protože tam mám miminko,“ odpovídala jsem trpělivě. „A ploč?“ „No, abys měla sestřičku.“ „A ploč?“ „Aby nás bylo víc a byla větší zábava!“ „A ploč ji máš v bžíšku? Tys ji snědla?“

Otázka „ploč?“ se stala neodmyslitelnou součástí naší existence. Slyšela jsem ji tisíckrát. A zatímco starší babičky v parku se rozplývaly nad Jasmíninou zvídavostí, já měla chuť si už v poledne rozbít hlavu kladivem a večer jsem se vrhala muži do náruče s pláčem, že už z toho brzy zákonitě zešílím.

Po porodu otázky přibyly a s nimi i další „ploč“. Proč už maminka nemá břicho, proč s námi musí miminko chodit ven, proč nemůže zůstat doma, proč mu nemůže lakovat nehty fialovou fixou, proč nemá vlásky, proč ho bolí bříško, proč ho nemůžeme vyhodit do koše, když řve, a proč a proč a proč.

Mimochodem právě diskuze ohledně bolení bříška u nás měla super dohru. Muž vysvětloval Míně, proč miminko bolí bříško. Chtěl to co nejvíce zjednodušit, a tak jí vyprávěl, že my, když chodíme a běháme, tak se nám bříško hýbe, hýbou se střeva a prdíme. Proto nás břicho nebolí. Ale miminko běhat nemůže, takže se bříško nehýbe a pak bolí. Mínu to velmi zaujalo a neustále se ujišťovala, jestli to dobře chápe. Když tedy běhá, tak prdí. Jasně, tak to je, spokojeně přitakal muž a hřál ho pocit dobře odvedené práce, že dítě něco naučil. Já jsem to vzápětí ocenila o dost míň. Když jsem totiž druhý den vyrazila s dětmi ven, potkaly jsme u domu souseda, který byl právě běhat. A Mína, nadšená, že může aplikovat nově nabyté vědomosti, zařvala: „Maminko, koukej, pán běží, běží a PRDÍ!“