Uspávání aneb Večerní směna s nejasným výsledkem

5 minut čtení

Uspávání aneb Večerní směna s nejasným výsledkem

5 minut čtení
24.11.2020

Jestli je opravdu něco, co na celém dnu s dětmi nesnáším nejvíc, pak je to uspávání. Obdivuju všechny kamarádky, které ještě po celém tom denním kolotoči dokážou vychutnávat sladké chvilky vzájemné večerní pospolitosti a užívat si ten jedinečný okamžik, než jim dítě usne. Já se prakticky celý den nemůžu dočkat jediného – až obě, malá i velká, zavřou pusu a oči a bude chvilku klid.

Budiž mi omluvou, že jsem s nimi opravdu 24 hodin denně, většinou sama. Hlídání nemáme. I proto je možná starší takový mamánek, a tak nechce uspávat ani od tatínka. Takže hurá, černý Petr je můj, a je to tak každý večer už skoro tři roky. A teď k tomu mám návdavkem ještě miminko.

Uspávání dvou dětí vyžaduje značnou dávku logistiky a fištrónu. Ze začátku vám to možná přijde jako snadný úkol, vždyť ten roztomilý uzlíček, co jste si přinesla z porodnice, stejně jenom spí. Ale omyl, šeredný OMYL! Nepotrvá ani pár týdnů a z rozkošného spacího uzlíčku je uřvaný uzel, který nejenže nespí celé odpoledne (jak to sakra v šesti týdnech vydrží?!), ale pro jistotu se mu nechce usínat ani večer.

Kojíte, houpete, nosíte, necháváte odříhnout, znovu kojíte, protože škytavka, znovu odříhnout, převléknout, protože si poblila celý rukáv, do postýlky, z postýlky a ještě jednou přebalit. A do toho na vás starší visí, nejdřív pohledem, potom už fyzicky, a úpěnlivě prosí, že chce usínat s maminkou a jedině s maminkou, a ještě chce číst Malou čarodějnici. Jestli na něco opravdu v celém tom kolotoči nemáte ani pomyšlení, tak je to čtení, protože vám po celém dni už jdou oči šejdrem a Malou čarodějnici v tuhle chvíli fakt nesnášíte. Ale musíte. Maminky totiž pořád něco musí. A i když si myslí, že nemusí, dítě je donutí.

Takže s jazykem na vestě přelouskáte dva příběhy, zdůrazníte klady havrana Abraxase – protože ten je přece největší frajer, přitulíte dítě a čekáte. Na co, to je otázka. Většinou na to, než první dítě zabere a mezitím se rozeřve druhé, aby vzbudilo to první. Klasika. Takže znovu a lépe. Dudlíček, pohoupat, položit do postýlky, zapnout šum, u toho hladit starší. Každý večer si takhle dáte zhruba tři kola a po úspěšné misi vycházíte z ložnice ne jako vítěz, ale jako opocená ztrhaná matka, které zacuká oko při každém zachrutí jednoho nebo druhého dítěte. 

V každé chytré příručce a v každé diskuzi na internetu se dočtete, že žena nesmí podlehnout pouze tomu, že je matkou, ale musí zůstat také partnerkou. A to, pokud možno, atraktivní partnerkou a samozřejmě i milenkou. No, nevím. Já se večer cítím všelijak, ale jako žena vamp fakt ne. Možná, že kdybych měla za den alespoň chvilku klidu a ticha, možná kdybych mohla jít sama alespoň na záchod, možná, kdybych si zvládla po týdnu alespoň umýt vlasy, možná, kdybych před muže nenakráčela s kruhy pod očima a v poblitém triku, možná bych se cítila jinak.

Takhle je moje poporodní, o 10 kilo těžší, sebevědomí dost v háji. A je moc fajn, že i přes to všechno mi můj muž opakuje, jak skvělá jsem a že si váží všeho, co dělám. Protože je někdy (čti často) potřeba to slyšet. Protože jsou situace, jako třeba před chvílí, kdy o tom sama dost pochybuju. A protože právě tohle mi pomůže a dodá sílu, abych do nového dne zase vstala s chutí a dobrou náladou.

 

sdílet na facebooku

Líbí se Vám tento článek?

Pokud chcete dostávat newsletter s výběrem témat podle Vašich zájmů, stačí si ve Vašem profilu vyplnit preference.

Registrace