Možná to zní jako klišé, ale děti vás změní. Život před nimi a s nimi se totiž nedá srovnat. Mateřství je ta největší životní výzva, motor, který vám dodá tolik vnitřní síly, citu a odhodlání jako nic jiného na světě. Ve chvíli, kdy se stanete mámou, se váš svět otočí o sto osmdesát stupňů a už nikdy se na výchozí bod nevrátí. A je to ten nejkrásnější převrat, který vás může potkat, to mi věřte.
Znáte ten vtip, který říká, že máma je neuvěřitelně multifunkční bytost, která zvládá vše, co jinak musí zajistit minimálně deset lidí? Říká se, že máma je ošetřovatelka, šéfkuchařka, učitelka, průvodkyně, vypravěčka, údržbářka, umělkyně, nejlepší kamarádka, organizátorka, svačinářka, hospodyně, poradkyně, manažerka…
Máma je člověk, který zvládne jednou rukou tlačit kočár, na druhé nést starší dítě, táhnout odrážedlo, a ještě po telefonu instruovat muže, co je třeba nakoupit. Jen máma dokáže vařit oběd, u toho kojit miminko a zároveň vyrábět z modelíny hroší rodinku. Máma totiž zvládne všechno na světě.
Ale my mámy nejsme superhrdinky a někdy toho všeho prostě máme plné brejle. Asi už jsem několikrát ve svém mamablogu přiznala, že nejsem dokonalá matka. Dělám chyby, které si následně vyčítám, a užírám se jimi. Ale makám na sobě. Každý den, každou hodinu a každou minutu, kdy jsem se svými dětmi. Právě ony jsou mými nejlepšími učiteli a blikajícím majákem, který mě navádí na bezpečnou cestu rozbouřeným mořem zvaným mateřství. Vím, jaké jsou moje chyby a limity, na které narážím. Vím, že bych měla být mnohem trpělivější a méně úzkostlivá. Ale také vím, že dělám všechno, co je v mých silách, abych svým dětem dala to nejlepší, co můžu. Možná až moc, protože občas (čti často) zapomínám sama na sebe. Vím, že je to špatně, ale zatím se mi moc nedaří to změnit.
A tak si ke Dni matek moc přeju, abychom my mámy nezapomínaly samy na sebe.
V jednu chvíli, zhruba půl roku po porodu Sofie, jsem měla pocit, že jsem se s holčičkami slila v jednu bytost. Že přestalo existovat mé osobité JÁ a stalo se ze mě MY. Já a holky. A muž, který fungoval jako pevná spojka mezi námi všemi. Miminko, které na mě bylo závislé, a Mína, která se potřebovala vypořádat s novým konkurentem, a proto se na mě upnula ještě víc, byla náročná kombinace. Ale zároveň to bylo krásné a vnitřně uspokojivé, ostatně, kdy se vám v životě poštěstí, že jste pro někoho středobodem vesmíru? Tohle intenzivní období trvalo několik měsíců. Byla jsem s dětmi pořád. Ve dne, v noci.
Nic se ale nemá přehánět. Mateřská láska se neměří podle toho, že se svým potomkem strávíte 24 hodin, během nichž se pomalu ani nenajíte a na záchod chodíte pod jeho dozorem. Mateřská láska nezná hranic. Ale nesmíme zapomínat ani na to, kdo jsme. Jsme ženy, matky a manželky/přítelkyně. Trvalo mi několik měsíců, než jsem připustila, že děti to beze mne chvilku zvládnou a že to, že si napustím vanu a na hodinu se v ní schovám, jim nezpůsobí žádnou újmu.
A tak si ke Dni matek moc přeju, abychom my mámy nezapomínaly samy na sebe. Abychom si vždycky našly chvilku, během níž načerpáme novou energii a nadechneme se. Protáhneme unavené svaly, vyčistíme hlavu a vypijeme si horké kafe v klidu a pohodě. Anebo prostě jen budeme sedět s rukama v klíně, užívat si ticha a koukat do zdi. Protože i když naše děti milujeme, musíme se věnovat i samy sobě. Hýčkat se a nechat o sebe pečovat. Alespoň občas. Chvilku. S pocitem, že odpočatá máma je ta nejlepší máma. A že tím, že děláme dobře sobě, děláme dobře i své rodině.