A ačkoli na znamení a další věci moc nevěřím, ukazuje se, že Sofie je opravdová lvice, protože za ten jeden rok se zvládla poprat s tolika nepříjemnostmi a problémy, že by to bylo dost i na dospělého.

Je večer a já se dojímám nad fotkami z porodnice a nedokážu pochopit, že to vážně tak rychle uteklo. Krasosmutním. Je mi líto, že je naše rozkošné malé miminko pryč a zároveň se raduju, že místo něj máme úžasnou holčičku, která miluje život a poznává svět plnými doušky. Celý den se ani na chvilku nezastaví. Tímhle tempem už můžu jít pomalu vybírat aktovku do školy a šaty do tanečních.

Když se za tím rokem ohlédnu, musím uznat, že to byla místy fakt jízda. Prudká, bez brzd a s vidinou, že netuším, kam vlastně všichni dojedeme. Sofi byla náročné miminko, ale vzhledem ke všem zdravotním komplikacím, které prodělala, na to vlastně měla nárok. Blokády na několika místech těla, téměř 20 týdnů s Frejkovou peřinkou, cvičení na posílení těla a nápravu kyčlí, v pěti měsících prodělaný covid. Na jedno malé miminko toho bylo tolik, že by si s tím ani mnohý dospělák neuměl poradit. Tak malá, a tak velká bojovnice.

Loni touhle dobou jsem si neuměla představit, jaké to ve čtyřech doma bude. Bála jsem se, jestli druhé miminko budu milovat stejně jako první dítě. Teď si neumím představit, že by nás bylo míň, a potvrdilo se nám, že láska se s dalším dítětem opravdu nedělí, ale násobí. Sofie zaplula do naší rodiny s takovou samozřejmostí, jako by s námi byla odjakživa. Vyrůstá z ní milá, pohodová holčička, která si každé jídlo vychutnává s takovou chutí, že se musím smát.

Jako správná lvice se umí ozvat kdykoli, když se jí něco nelíbí. Je svá, jde si tvrdě za svým a už od narození se řídí heslem „Kdo málo spí, má hodně zážitků.“ Už víc než půl roku totiž nevstává déle než v pět ráno, s krásnými letními dny už po postýlce poskakuje pro jistotu od čtyř. Když si k tomu přičtete ještě pár nočních buzení, v nichž se střídá se ségrou, moc spánku vám nezůstane. Ale i s tím už jsme se nějak naučili žít. V pubertě jim to vrátíme.

Kamarádky, které druhé dítě čekají nebo jsou plně zaměstnané jedním, se mě často ptají, jak velký rozdíl to je. Jak moc se liší život s jedním dítětem od toho se dvěma. A já popravdě odpovídám, že začátky nejsou jednoduché. Mít dvě děti znamená mít dobrý time management, protože vyladit vše tak, aby byly uspokojeny potřeby všech členů rodiny a vy jste u toho úplně nepadala únavou, je alespoň v prvních měsících dost náročné.

S příchodem dalšího člena rodiny se vyrovnávají všichni – největší rána je to ale pro prvorozené dítě, které už není středem pozornosti tak, jak bylo dosud zvyklé. Musím ale říct, že Mína byla v tomhle úžasná. Až na drobné naschvály, kdy zákonitě během kojení ségry potřebovala kakat nebo podat nějakou hračku, nikdy vysloveně nežárlila a k sestřičce se chová opravdu moc hezky a má ji upřímně ráda. Tak moc, že se s ní dělí nejen o hračky, ale na tajňačku i o vše, co jí. Sofie je totiž neuvěřitelně žravá a chce vše, co vidí. A Mína jí ráda dopřeje. Takže, i když bych to za normálních okolností nedovolila, naše malá gurmánka už díky ségře ochutnala téměř vše od zmrzliny přes řízek po knedlíky s uzeným a zelím.

S každým maličkým soustem, které Mína Sofi tajně strčí do pusy, aby si ségra taky užila, startuje jejich tajný malý odboj vůči rodičům. Stávají se z nich regulérní partners in crime. Ještě si spolu užijeme a já se moc těším, co nám další roky přinesou. Být rodičem je neskutečný dar, a i když jsou občas situace, kdy bych je nejraději obě nacpala do babyboxu, stojí to za to.