Musím se taky přiznat k jedné věci, co jsem máma, přijdou mi Vánoce strašně dojemné. Miluju pozorovat, jak Vánoce působí na dětskou dušičku, jak se třepe nedočkavostí a nadšením a jak se v ní zároveň mísí obavy z toho, jestli opravdu dostane to, co si vysnila.
Téma Ježíšek u nás rezonuje už od léta. Od té doby si totiž Mína přeje dětský zahradní domek. Vzhledem k tomu, že jsme zařizovali byt i zahradu a naše Jasmínka má velmi dobrý vkus – vybere si zákonitě vždy to nejlepší/nejdražší – domek jsme jí pořídit nemohli. To ale naši malou filutu neodradilo. Rozhodla se totiž, že ho určitě přinese Ježíšek. Protože Ježíšek přece plní přání a ona se Sofi mají jen jedno přání – dostat vysněný domeček. Byla o tom skálopevně přesvědčená a nám po čase začalo docházet, že Ježíšek bude opravdu muset čarovat a domeček donést.
Když nám svůj plán na to, jak domek získat, představila, museli jsme se smát. Její argumenty, proč je domek ten nejlepší dárek na světě a proč ho Ježíšek zcela určitě donese, jsme nedokázali rozporovat. Do svého plánu, jak pořádně zahrát na city, navíc zapojila i malou Sofii. Té to sice bylo asi dost fuk a k Vánocům by nejraději dostala pytel hlíny, který by mohla z části sežrat a z části roztahat po bytě, ale Míninu plamennou řeč doprovodila nadšeným tleskáním. Když Jasmínka přednesla poslední důvod: „A budeme si tam krásně hrát, vůbec se nebudeme rvát a vy budete mít od nás klid,“ a podložila ho malbou velikosti A1 sebe a Sofi v domečku, bylo rozhodnuto. Pokud Mínu domeček do podzimu nepustí, Ježíšek ho přinese.
Když přišel čas na dopis Ježíškovi, domeček se stále držel na pomyslném dárkovém piedestalu. Navíc se ukázalo, že naše dítě je relativně skromné a k domečku, který bude mít společně se sestrou, už si přálo jen další dvě hračky. A tak začal Ježíšek hlídat akce, aby vysněný domeček přinesl. A akce se našla, dokonce i s dopravou zdarma. Jenomže, jak načasovat doručení tak, aby Mína neviděla, že balík přišel, a nezkazila si překvapení? S jejími věčnými pobyty doma kvůli nemoci se to nedalo odhadnout.
Abych to zkrátila. Tak jako už mockrát se ukázalo, že můj muž nemá úplně nejideálnější odhad, haha.
A tak muž usoudil, že nejjednodušší bude, když domeček vyzvedne sám. Na můj dotaz, jak ho chce narvat do auta, mě ujistil, že balení zase tak velké nebude. Prý si prostudoval rozměry krabice a v pohodě se vejde do kufru, i ji sám naloží. A ne, dětské autosedačky určitě doma nechávat nemusí, to se vejde i s nimi. Sice jsem o tom trochu pochybovala, ale ujistil mě, že to bude v pohodě. Abych to zkrátila. Tak jako už mockrát se ukázalo, že můj muž nemá úplně nejideálnější odhad.
Když mi po vyskladnění z obchodu poslal fotku, myslela jsem, že mě trefí. Krabice byla obrovská. Tak obrovská, že ji skoro neměl šanci unést a nedokázala jsem si představit, jak ji sám naloží. Zhruba za půl hodiny mi přišla druhá fotka – domeček byl naložený. Evidentně zapracoval adrenalin a mužské ego, které nemohlo připustit porážku.
A tak muž dokázal krabici, která byla zhruba čtyřikrát větší než on a jen o pár milimetrů menší než náš kufr, nasoukat do auta. Co na tom, že u toho málem vypustil duši, že ho pak další týden bolela záda a doma ve sklepě zjistil, že skoro neprojde dveřmi. Zvládl to. Domeček je doma a my se už jen můžeme těšit na radost, jakou holkám udělá.