„Fotopamátníček založený pro případ, že by se něco náramně posralo.“ Tato slova vás uvítají na Instagramu mladé Jany Šiškové. 39leté mamince před rokem diagnostikovali rakovinu prsu a po čase začala na svém profilu dokumentovat necenzurovanou cestu onkologického pacienta na Slovensku. I tímto způsobem Jana přispívá k osvětě a upozorňuje na nezbytné preventivní prohlídky. V rozhovoru jsme si povídaly o samovyšetření prsů, léčbě a pandemii.

Jak jste se dozvěděla, že máte rakovinu prsu?

Během lockdownu jsem si k narozeninám koupila mikinu a při jejím zkoušení jsem si náhodně našla bulku na prsu. Objednala jsem se k doktorovi, který mi po vyšetření ultrazvukem řekl, že mám karcinom prsu. Od toho okamžiku už nic nebylo jako předtím.

Mnozí odborníci říkají, že lidé zanedbávají preventivní prohlídky, protože nepředpokládají, že by se „to“ mohlo stát právě jim. Byl to i váš případ?

Zčásti byl. Na preventivní prohlídky jsem chodívala, ale několik měsíců před diagnostikou rakoviny jsem podstoupila operaci ploténky a zpětně jsem si uvědomila, že v tom roce jsem u gynekologa nebyla.

Myslela jsem si, že se mě to netýká, protože jsem mladá.

Věnovala jsem veškerou svou pozornost problémům se zády a zapomněla jsem na ostatní části svého těla. Věřím však, že v mém případě mohlo k dřívějšímu zjištění diagnózy pomoci i obyčejné samovyšetření prsů, které jsem si nedělala vůbec. Myslela jsem si, že se mě to netýká, protože jsem mladá.

Během léčby jste přišla o vlasy, později jste se rozhodla, že paruku nosit nebudete. Jak byste popsala toto období? Mnohé organizace upozorňují, že jde o víc než jen o vlasy.

Paruku jsem si koupila, protože jsem měla paniku z toho, že mi vypadají vlasy. Vlasy jsem si dala oholit ještě předtím, než mi začaly masivně vypadávat, protože tomu bych neměla sílu čelit. Moji blízcí na mě reagovali pozitivně, dokonce i cizí lidé, což mi velmi pomáhalo. Někteří určitě byli i v rozpacích, ale celkově si myslím, že to akceptovali. Pro mě bylo důležité, abych to akceptovala já.

Být holohlavá pro mě znamená si věci přiznat a nepopírat je.

Moje dcera, tehdy 4letá, se mě po ostříhání zeptala, proč nenosím paruku. Řekla jsem jí, že se v ní necítím dobře a že to nejsem já. Při tomto rozhovoru, když jsem vyslovila nahlas, jak se cítím, jsem si asi uvědomila, že ji nosit nechci.

Být holohlavá pro mě znamená si věci přiznat a nepopírat je. A ne, nejde jen o vlasy. Je to kombinace uvědomění si vlastní smrtelnosti, strachu z neznámého, ztráty kontroly nad životem, dlouhé a bolestivé léčby. Léčby, během níž přijde žena o většinu toho, co z ní do té doby navenek ženu dělalo. Slyšet větu „jsou to jen vlasy, ty dorostou“ je stejné, jako dostat na konci toho všeho velkou facku.

„Sice jsem přišla o část prsu, vlasy, i řasy, ale vypadá to, že jsem našla sebe.“ Toto jste si napsala pod fotku na Instagramu. Dala vám rakovina do života i něco pozitivního?

Uvědomění si sebe samé, schopnost rozlišit, co je důležité a co mohu změnit, vůli postavit se sama za sebe. Rakovina mě učí přijmout ztrátu toho, co jsem na sobě milovala, a milovat to, co mi po ní zůstává. Je to však proces a velkou část tvoří negativní pocity.

Lidé mají tendenci nahlížet na rakovinu skrz zažité filmové scénáře, vy však na Instagramu ukazujete, že na rakovině nic romantického není. Očekávala jste i vy něco jiného? Překvapilo vás, že reálný scénář je na míle vzdálený od toho hollywoodského?

Nejvíc mě překvapilo, že jsem během léčby nezhubla, ale přibrala. To bylo asi jediné, co jsem neočekávala. (úsměv)

V tomto jsem byla pragmatická, zjišťovala jsem si informace od lékařů a vědců. Mně osobně fakta pomáhala více než příběhy jiných. Samozřejmě, jedna věc je něco si přečíst, poslechnout a druhá prožívat během léčby stavy totálního fyzického a psychického vyčerpání na vlastní kůži.

Léčila jste se během pandemie. Jak tato situace zkomplikovala život onkologickým pacientům?

Absolutně. Léčba mě dostala na dno mých sil a celé to prožívat v izolaci, většinu času bez blízkých, ten stav ještě umocňovalo. Nemohla jsem čerpat energii od lidí a věcí, které mám ráda, nemluvě o tom, že jsem se necítila bezpečně a bála jsem se, že se nakazím nebo nakazím jiného onkopacienta.

Myslet pozitivně a smát se, je stejně důležité, jako plakat nebo se zlobit.

Na svůj Instagram jste napsala: „Na léčbě rakoviny není nic důstojného, většinou je plná bolesti a zoufalství a na konci, kdesi daleko (hned vedle nedopitých lahví šťávy z červené řepy), je světélko naděje. Jasně, že víra dává sílu a pozitivní myšlení pomáhá, ale i cítit se mizerně, vztekle nebo smutně je zcela v pořádku.“ Stalo se vám, že vás okolí nechtělo nechat plakat? Někteří totiž na zmiňovaném pozitivním myšlení opravdu lpí.

Dříve jsem se setkala s popíráním nebo zlehčováním, ať už mé diagnózy nebo mých pocitů. Myslím, že to lidé dělají, protože se cítí nepříjemně, nevědí, jak reagovat, nebo si uvědomují vlastní bezmoc. Myslet pozitivně a smát se, je stejně důležité, jako plakat nebo se zlobit.

Co byste chtěla vědět nebo slyšet před zahájením léčby?

Na léčbu rakoviny působí velmi mnoho faktorů, které se proměňují v čase. Léčba je určena pro danou pacientku – její typ onemocnění, stádium a podobně, proto si nemyslím, že je něco, co by mě mohlo předem připravit na to, co mě čeká.

Chtěla byste něco vzkázat našim čtenářkám?

Aby si pravidelně prováděly samovyšetření prsů a chodily na preventivní prohlídky, protože je to jediný způsob, jak zachytit onemocnění v počátečním stádiu. Čím vyšší stádium onemocnění, tím je úspěšnost léčby nižší. Dámy, mějme se rády.