Prší aneb Do školky je cesta dlouhá

5 minut čtení

Prší aneb Do školky je cesta dlouhá

5 minut čtení
30.08.2021

Nevím, jak je tomu u vás, ale u nás je každá cesta, na kterou se s dětmi vydám, prakticky téměř vždy odsouzena k časovému nezdaru. Ještě pořád totiž nestíháme chodit včas. Vždycky nám do toho něco vleze. Ranní nehoda Sofi, ztracená bota, vojenský kordon táhnoucí do opravny novou helikoptéru (ano, to se u nás opravdu děje, dokonce i několikrát do týdne) nebo prostě jen počasí.

Když svítí sluníčko, Mína se kochá. Jde, nebo ještě hůř jede na kolobrndě (!) a kouká po všem, co se kde mihne. Občas tak skončí přesně jako Rudolf Hrušínský ve Vesničko má středisková – ve škarpě a s natlučeným kolenem. Mnohem horší je to ale tehdy, když prší, a úplně nejhorší těsně po dešti. To totiž naše cesty zaberou i víc než hodinu. A nemůže za to nikdo jiný než šneci.

Taky s detmi nestihate?

Do školky to máme příjemnou procházkou s kočárkem zhruba 15 minut. Po dešti si ale o rychlé cestě můžu nechat jen zdát. Nejen, že se zastavujeme u každé kaluže, ale naše cesta vede po cyklostezce, na kterou po dešti vylézají stovky šneků. A to není myšleno s nadsázkou. Garantuju, že takovou šnečí invazi jste nikdy v životě neviděli.

Mína je milovnice zvířat, tedy i šneků (jak ona sama říká – šenků) a velmi těžce nese pohled na rozšlápnuté jedince. A tak po cestě zachraňujeme. Malá uzurpátorka mě donutí spolu s ní každého šneka pěkně zvednout a dopravit do trávy na kraji. Samozřejmě v tom směru, ve kterém se vydal. Běda, když bych náhodou některého odnesla na druhou stranu, než kam vede jeho oslizlá stopa.

Bydlime nejbliz, chodime posledni.

Nevím, jak u vás, ale v určitých situacích je moje dítě neuvěřitelně pozorné a mám pocit, že má oči i vzadu. Třeba v případě šnečí cesty. Pokud jde ale o ušmudlané tričko nebo bordel v pokoji, už to neplatí. Tyhle věci naše slečna okázale ignoruje a jsou mimo její rozlišovací schopnosti.

Jakmile se nám podaří prokličkovat šnečím nadělením, rozhodne se Mína, že je nezbytně nutné šlapat do kaluží. A to do všech, které cestou potkáme. Malé, velké, mělké, hluboké, je jí to jedno. Hlavně, když to pěkně začvachtá… Když se na chvilku skloním ke kočárku, abych upravila Sofi čepičku, rozhodne se proběhnout jednou obzvlášť velkou kaluží. Než stihnu zareagovat, nahodí špinavou vodou a blátem nejen sebe, ale taky mě a celý kočár. Zatímco lapu po dechu a počítám do deseti, abych ji nepřerazila, Sofi nadšeně tleská. Na to, jak je malá, je už pěkný záškodník.

Nestihame chodit vcas.

Do školky tak dorazíme zhruba s 20minutovým zpožděním. Bydlíme nejblíž, ale zásadně chodíme poslední. A tentokrát ještě vypadáme, jako bychom si cestou do školky střihly bramborovou brigádu. Se Sofi v náručí pomůžu Míně převléknout, a zatímco balím špinavé oblečení do tašky, slyším, jak Mína už svým zvonivým hláskem vysvětluje učitelkám, co se nám stalo a jak probíhala naše cesta do školky.

Hledej za tím deti.

 „A zachránily jsme aspoň tisíc šenků!“ vypráví Mína nadšeně. „Ale mamince se to nelíbilo.“ „Maminka asi pospíchala, že?“ ptá se učitelka. „Nojo,“ slyším Mínu přitakat. „Říkala, že ještě jeden debilní šenk a rozdupe je všechny sama!“ zasadí Mína mé záchranářské duši smrtící úder. No nic, abych pomalu šla …

sdílet na facebooku

Líbí se Vám tento článek?

Pokud chcete dostávat newsletter s výběrem témat podle Vašich zájmů, stačí si ve Vašem profilu vyplnit preference.

Registrace