První pomoci jste se věnovala již na základní škole. Jak jste se dostala k této netradiční zálibě?
Už jako dítě jsem chtěla pomáhat a často jsem si hrála na doktorku. V prvním ročníku jsem byla velmi akční a přihlásila jsem se na klavír a zdravotnický kroužek. Tam jsme se učili o historii červeného kříže nebo o tom, co dělat například při krvácení z nosu.
Přišlo mi to velmi zajímavé a praktické, bylo to něco, co se mi možná v životě vyplatí znát. Na konci roku následovala soutěž první pomoci, kde jsem viděla stejně zapálené nadšence. Nevyhráli jsme, ale právě to byl takový impuls, proč se zlepšit a zkusit to další rok znovu.
Jak vypadá běžný den záchranářky?
Máme 12hodinové služby – standardně denní, noční, 2 dny volno. Je nás ale málo, a tak sloužíme hodně přesčasů. Ráno přeberu od kolegů službu, převezmeme mobil a AVL – systém, kam nám chodí datovou větou zadání výjezdů spolu s GPS navigací. Následně si zkontroluji sanitku, přístroje a vybavení, zda vše funguje a nic nechybí. Následně kontroluji a aktualizuji i stav ochranných pomůcek, jako jsou respirátory a obleky. Potom už jen čekáme na výjezd.
Aktuálně vyjíždíme na každý zásah v respirátoru FFP2 s rouškou a štítem, pokud je hlášen covidový pacient, oblékáme se do ochranných obleků a používáme respirátor FFP3 s rouškou nebo filtry na celoobličejovou masku. Pacienta buď ošetříme na adrese, nebo jej stabilizujeme a transportujeme na další vyšetření do nemocnice. Ne všude fungují urgentní příjmy II. typu, takže předávání na ambulancích urgentu trvá od 10 min do 2 hodin. Po výjezdu je nutné uklidit a doplnit sanitku, po korona-výjezdu je nezbytné vše vydezinfikovat roztokem. Pak nás čeká i záření germicidálním lampou a plynování ozónem. Na stanici je třeba do programu v počítači nahrát záznam z výjezdu, nahrát vše do interní sekce a naskenovat.
Pokud se stihneme mezi výjezdy najíst, nebo jít na záchod, jde o velký úspěch. Stane se to jen málokdy, hned když ukončíme jeden výjezd, dostáváme totiž další. Mezitím řešíme na stanici i administrativu, úklid nebo se učíme v rámci interního vzdělávání. Každý z nás má svůj způsob, jak tráví čas na stanovišti. Někteří si dopřejí relax a psychohygienu při telce, jiní například pletou nebo čtou knihy. Jindy si zase jen tak povídáme v obýváku u kávy, to jsou opravdu vzácné chvíle.
Co se změnilo nyní, v souvislosti s Covidem? Ve zprávách vidíme a čteme, že nápor je enormní.
Ano, je enormní. Počet výjezdů zůstal stejný, ale přibyly covidové výjezdy, takže je toho dvakrát tolik. Nápor to je fyzický i psychický. Na začátku mnoho otázek a málo odpovědí, strach a nejistota, co bude, nyní už jakési dlouhodobé vyčerpání. Hloupost lidí, absence postupů, neustále se měnící pravidla, která i tak lidé ignorují a porušují. Nejlépe to popisuje slovo bezmoc.
Není výjimkou, že student ukončí střední školu či gymnázium a za celé studium se nenaučí základy první pomoci. Neměl by se tento systém změnit?
Tato problematika se probírá už roky. Pokud by to byl povinný předmět, tak v jakém ročníku? Učili by ho záchranáři, lékaři, nebo pedagogové? To, že je někdo zdravotník v terénu, neznamená, že toto téma dokáže naučit a vysvětlit. Nebo naopak, někdo je skvělý pedagog, ale chybí mu roky praxe a zkušenosti, aby obstál i v rámci praxe. Otázky jsou stále otevřené. První pomoc zatím „suplují“ předměty jako biologie, kurz ochrany zdraví nebo ukázky první pomoci od různých organizací. Sama se věnuji této edukační a osvětové činnosti, ale je to nedostatečné. Krátké a nesystematické.
Poskytnutí první pomoci je přitom občanská povinnost. Čeho se lidé při záchraně jiného lidského života bojí?
V první řadě je to nezájem, myslí si, že to, že zavolají na linku 155, je dostatečné poskytnutí první pomoci. V druhé řadě je to nevědomost o správnosti postupů – lidé zkrátka nevědí, co dělat a co ne. I když má člověk nějaké teoretické základy nebo zkušenosti, nastupuje strach z ublížení nebo blok. Právě na to jsou dobré kurzy a tréninky první pomoci.
Právě proto jsem vymyslela úspěšný startup RescueRoom. Jde o zážitkovou edukaci první pomoci v simulovaném prostředí na modelových situacích, kde si člověk vyzkouší pozici záchranáře, ale i zraněného.
Ve svém životě se dlouhé roky věnujete osvětě. Už více než 15 let přednášíte na kurzech první pomoci. Myslíte si, že se lidé v posledních měsících i kvůli pandemii koronaviru zajímají o své zdraví více?
Lidé mají stále pocit, že se jich to netýká a že se jim nemůže nic stát. Když se jejich ptám na znalosti nebo zájem, odpověď je stále stejná – já to nepotřebuji. Nemyslím si, že by měli zájem o první pomoc nebo o korona-situaci. Celé je to jaksi extrémní, buď pomáhají, nebo je jim to celé lhostejné. Mnoho lidí je na povinných kurzech z donucení a tváří se, že se jich to netýká. S covidem je to podobně, většina lidí si to nechce připustit a popírá, že by se právě jim mohlo něco stát.
Odborníci často zdůrazňují, že i nedokonalá první pomoc je lepší než žádná. Jaké jsou však nejčastější chyby?
Pokud neuděláte nic, člověk zemře. Pokud uděláte cokoliv, je šance, že ho zachráníte. Vzpomněla bych tři věci. Hned první je, že pokud někoho v bezvědomí necháme ležet na zádech, hrozí, že mu zapadne jazyk a zablokují se dýchací cesty nebo že se pacient zadusí zvratky. Proto je třeba držet hlavu v záklonu a je nutné kontrolovat dýchání. Raněného můžeme dát i do boční stabilizované polohy, tedy pokud nemá zranění, které by tomu bránilo, například úraz páteře.
Stejně chybná je i situace, kdy se lidem v bezvědomí podloží pod hlavu polštář nebo nějaký předmět. Pacient má tak překloněnou hlavu a zablokované dýchací cesty, že se zadusí dříve, než přijede záchranka. Záklon hlavy je život zachraňující úkon, který zprůchodní dýchací cesty.
Druhou chybou je pozdní, nebo žádná resuscitace. Pokud je člověk v bezvědomí a nedýchá, je třeba co nejdříve masírovat srdce stlačováním středu hrudníku do hloubky alespoň 5-6 cm, frekvencí 100 až 120krát za minutu, dvěma rukama nataženýma v loktech spodní částí dlaně. A na závěr velké vnější krvácení. Pokud krev stříká, je třeba ji co nejdříve zastavit přímým tlakem do rány. Záklon hlavy pro zprůchodnění dýchacích cest, stlačování hrudníku či zastavení velkého krvácení jsou 3 věci, které se dají zapamatovat a provést i bez tréninku.
Náš portál čte mnoho maminek. Jak se liší běžná první pomoc u dětí a jaké jsou nejčastější situace, kdy je třeba poskytnout dětem první pomoc?
Zaprvé je třeba zdůraznit, že dítě není malý dospělý. Takže vždy není možné uplatnit postup jako u dospělých. Existuje mnoho výjimek – ať již kvůli anatomii nebo fyziologii dítěte. U dětí jsou například časté křeče z teploty, tehdy je vhodné nasadit Paralen nebo Panadol ve formě sirupu či čípků do zadečku a také přikládat studené obklady. Neméně obvyklé je dušení dětí, když vdechnou cizí předmět. Nejúčinnější jsou údery mezi lopatky, v žádném případě nesmíme děťátko třást hlavou dolů!
Lidská neznalost přináší i mnoho bludů a polopravd. Co je podle vás největší mýtus, kterému lidé v souvislosti s první pomocí věří?
Je toho opravdu hodně. Ani nevím, zda to zmiňovat, jelikož lidé si zapamatují právě to mylné. Ještě stále přetrvává pověra, že je třeba vytáhnout jazyk, ať již rukama nebo kleštěmi. Dokonce jsem se setkala s tím, že ho je nutné přišpendlit zavíracím špendlíkem ke rtu nebo límci. Uváděli to příručky z roku 1955 a mnoho lidí si to bohužel myslí dodnes.