A rozhodne se ráno, odpoledne nebo v noci? Postaví si hlavu, nebo se bude drát na svět rychle? Otázky, samé otázky, které užírají každou nastávající mámu hlavně ke konci těhotenství.
Nutno podotknout, že už porod netrpělivě čekám skoro tři týdny. To je totiž tak, když vám vaše doktorka na prohlídce řekne, že to vypadá slibně a že už se na příští poradně pravděpodobně neuvidíte. Viděly jsme se. K mé „velké“ radosti dokonce ještě třikrát. Vzhledem k tomu, že bylo nutné zajistit hlídání starší dcery, aby si tatínek mohl opět užít důležitou roli psychické podpory a přestřihnout pupeční šňůru, byla dcera odvelena k babičce a dědovi, kteří se nabídli, že jí udělají program dost bohatý na to, aby si ani nevzpomněla, že je vlastně poprvé za tři roky hlídána na delší časový úsek než pár hodin a že poprvé v životě bude uspávat někdo jiný než maminka.
Jasmínka odjela a já zůstala doma sama s mužem a pupkem a čekala. Popravdě, i čekání na Godota bylo kratší než čekání, které jsem si užila před porodem já. A k tomu moji psychiku posilovaly každodenní sms zprávy a telefonáty od rodiny a kamarádů, jestli UŽ. Po týdnu už jsem byla úplně zoufalá a brečela, proč se jí proboha nechce na svět. A tak jsem ji zkoušela popohnat. Ostrá jídla, skořice a zázvor, sex a hodně pohybu. Vzhledem k tomu, že jsme se těsně před porodem stěhovali a teprve jsme zařizovali byt, nebyl na odpočinek ani nárok. A tak, když se mě pak na příjmu v porodnici zeptali, co jsem dělala, když přišly kontrakce, mohla jsem popravdě odpovědět – řezala sárdokarton. Naše dítě se ukázalo jako dosti svéhlavý jedinec, který všechny pokusy o to, aby šel na svět, dost okázale ignoroval. A tak, když jsem se už vzdala a byla smířená s tím, že vyleze tak na Vánoce, anebo tam možná i zůstane, se naše slečna rozhodla, že je ten správný čas.
Stejně jako její ségra si totiž chtěla počkat na neděli. Nedělňátka prý mají v životě štěstí. První slabé kontrakce se ozvaly kolem osmé hodiny ráno. Zatím pohodička. V poklidu jsme posnídali (bylo mi jasné, že se dlouho nenajím a budu mít hlad), dobalila jsem si věci a libovala si, že tentokrát jsou kontrakce celkem pohoda. Z omylu mě vyvedla sprcha, po které se rozjely bolesti, které opět, stejně jako u první dcery, vystřelovaly nikoli do břicha, ale do kříže. Sakra, co je tohle za pitomý výmysl, aby při porodu bolela záda?!
Do porodnice jsme vyrazili kolem 12 hodiny a z příjmu jsme se přesunuli rovnou na porodní pokoj. Je to tady. Zatímco první dvě hodinky si povídáme, zvládneme i vtipkovat, protože máme super porodní asistentku, se kterou je opravdu legrace, kolem půl třetí už mě smích celkem přešel. Bolesti, všechny do těch pitomých zad, se stupňovaly a zatím to vypadalo, že si v jejich společnosti užiju ještě pěkných dalších pár hodin. A tak následovaly další a další kola horké sprchy, ve které mi muž masíroval záda, hopsání na míči, chození po pokoji, protahování a prodýchávání kontrakcí, které podle mého názoru až ani prodýchat nešly, protože se mi z té bolesti zad regulérně zvedal kufr. Nabídku epidurálu jsem ale hrdě odmítla s tím, že i první porod jsem zvládla bez něj, a muže poprosila, že dokud budu alespoň trochu při smyslech a nepolezu úplně po stropě, žádné léky nechci.
Po dalším vyšetření a kontrole ozev jsme se s porodní asistentkou domluvily na píchnutí vody. Bylo čtvrt na čtyři a já si říkala, že mi to alespoň pár dalších hodin ubere. Ubralo. Přesně za dvacet minut byla naše holčička venku. Od první chvíle ukřičená a naštvaná na celý svět. A já neskonale šťastná, že je to za mnou. Tatínek si mohl opět užít ten pocit, kdy přestřihl porodní šňůru, a bylo hotovo. Na břiše mi ležel malý, uječený, pomačkaný a ještě dost fialový uzlíček, který se postupně vybarvoval do krásně růžové barvy. Naše malá holčička, která z nás udělala dvojnásobné rodiče. Malá lvice, která o sobě dává hlasitě vědět hned od první vteřiny a která mi naplnila srdce, ve kterém jsem nevěřila, že mám ještě tolik místa, neuvěřitelnou vlnou lásky. Vítej na světě, Sofinko. Těšíme se na tu jízdu, co nás s tebou čeká!